Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest PO STOPÁCH BUSHMANŮ: TAK TADY JE BOTSWANA

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: TAK TADY JE BOTSWANA

Osmdesát kilometrů botswanskou stranou na bránu Kaa bylvážně odvaz. Bál jsem se, že změna země bude znát na úrovni cest. A byla. Tedyvedla tam jen jedna cesta a byla opravdu, jak se tu říká, wilderness. Dvě oranžové koleje v buši. Kolem se jen sem tam mihlo nějaké zvíře, ale v podstatě pusto a prázdno. Jen kytičky se žlutily a keře nasazovaly bílé květy. Ovšem prvních pár desítek kilometrů žádná užívačka. Písek byl hluboký a museli jsme jet opravdu jen asi 30km v hodině. Auto tancovalo jako gazela na flámu. Jednou jsme dokonce skončili napříč cestou. Jak je Nissan dlouhý (5m), tak má velikou tendenci se v zatáčkách přetáčet. A hluboký písek se chová podobně jako sníh.
image

Chvíli jsem se s tím pral, ale když jsem ho nechal jet, jak chtěl, bylo tolepší. Jen jsem se snažil, aby udržoval směr, kterým jsme chtěli jet. Po párkilometrech ale začal pekelně táhnout doprava. Chvílemi jsem měl volant napůlku přetočený vlevo, abych ho udržel v kolejích. Pak se ozvalo zlověstné plácání.Plnk, plnk, plnk, plnk...

"Čoude, prosím tě, podívej se, co je s tím kolem, že takplácá," povídám, ale tuším.

"No jo, prázdný. Jedeme po ráfku."

"V tom hlubokým písku to ani nebylo cejtit...kdyby to taknetáhlo." Nebudete tomu věřit, ale píchli jsme přesně v poloviněosmdesátikilometrové trasy. Vylézáme z auta. Kolem je poměrně hustý buš. Chceto dávat majzla.

"Kluci, každej koukat na jednu stranu, jo?" hlásím a jdupovolit kolo a sundat rezervu. Pak zvedám auto na hever a mám velký strach, žese potopí do písku. Naštěstí ale drží. stojíme na pevnějším místě. Čoud ještěmusí odkopat písek pod kolem, abychom mohli nasadit rezervu. A je to. Animechanici od Forda nejsou tak rychlí a sehraní. Jedeme dál. Auto si s hlubokýmpískem dokáže poradit mnohem líp, když má zdravá kola. Chvílemi i vypínám 4x4.Cesta je pořád stejná. Klikatí se bušem. První směrovka, že jedeme správně, je800m před bránou Kaa.

Chlapíka na recepci jsme tak překvapili, že ani nebyl na pracovišti :-) Inu,zas taková frekvence tu není. Podle mého odhadu tak jedno auto za tři dny, takco by si neodskočil. Hned je ale tu. Kouká na permit a hned vytáčí recepci vTwee Riverien. A odtamtud se nás jiný pán ptá, jestli máme v pasu víza. Že sinevšiml.
"Nemáme, pane," uctivě odpovídám. "Jsme z České republiky,Evropská unie. My víza nemusíme mít."
"Tak to je v pořádku, pane," řekne chlapík na druhém konci.Vracím sluchátko tomu zdejšímu. Chvíli poslouchá a pak nám řekne, že vše je OK.A ukazuje nám cestu ke campsitu.

Je 17:30 a jsme na místě. Jeden strom, jeden betonový stolek. Dvě dřevěné zástěny. V jedné toaleta (suchá), v druhé sprcha (mokrá). Toť vše. Žádný plot, nic podobného. Jo, je tu ohniště, tak jdeme na dřevo. Oheň plápolá, je to krása. Jenže po dvou hodinách se zvedá takový vítr, že hrozí zapálit buš, tak zas hasíme. Fučí to celou noc, až mi to chvílemi připlácne stan na záda.

Ráno vyrážíme dál. Jestli jsme doufali, že cesta z brány Kaabude lepší než k ní, šeredně jsme se zmýlili. Znovu dvě koleje červeného písku vzeleni buše.
"Aspoň že se tu nemusíme bát koček," povídám a věřím tomu. Jsmevenku s parku. Ale ouha. Po chvíli přichází rozcestí a přes něj zrovna přechází rodinka lvů. Až teď si uvědomujeme, že je to tu označeno jako Hunting Area -lovná oblast. Takže ještě dávat majzla.

Po osmdesáti kilomtrech najíždíme na opravdovou gravel road. Šotolinu. Místy je hodně rozbitá, ale proti hlubokému písku krása. A po dalších120 kilometrech asfalt! Luxus, který nás až do Maun neopustí. Frčíme jako ozávod. Když tankujeme ve městě Kang, všímáme si cedule Wildlife Office. Zkusíme to tady. Rezervovat ty parky. Třeba bychom zítra ušetřili čas. Chvílito hledáme a pak zkoušíme rezervace. Ale chyba lávky. Nevědí nic, neumí nic.Nevědí ani, jaké campsity jsou v Chobe. navíc tvrdí, že všechno tam je užsoukromé a žádné státní kempy nejsou. Aspoň volají jinam, kde se domlouvám, aletaky nic. Takže zítra v Maun. Afrika.

Jedeme dál. Po chvilce ale stavíme, abychom nažhavili Standu (to je nášsatelitní přístroj) a poslali zprávy. Je ale takové sluníčko, že nevidím nadisplay počítače. Tak se musím zastínit. A zase dál. Po asfaltu to frčí, ale jeto dálka. Navíc když se setmí, krávy, co se toulaly kolem silnice (dálnice A2),se rozhodly, že silnice je mnohem lepší a ustlaly si na ní. Jsou vidět tak nasto metrů, což není moc. Je to nepříjemné, ale nadávat je asi vše, co se s tímdá dělat. Za soumraku si fotíme západ slunce, večeříme a myslíme na to, jakdopadne anabáze s rezervacemi. Snad to bude ok.

V noci přijíždíme do Maun. Je půl jedenácté, když zajíždíme do Old Bridge Backpackers. Překvapivě příjemné místo. Jsme ale zbití jak psi, tak jen dosprchy a spát. Intenzivně, hluboce a ze všech sil. Ráno nás budí opravdový řev. Ptáci se pomátli a chtějí si vykřičet plíce. Dáváme si teplou snídani (čínskou polívku a kafe) a jdeme na to. Bojovat s úředním šimlem. Bez boje se do parků nedostaneme. Ale povedlo se! Směr do Chobe a Central Kalahari a taky jsme konečně sehnali náhradní pneu. Zadara. 2000 randů. To je prosím 5.000,- Kč. Dunlop 255/70 R16. Co se dá dělat. Taky kemp v Chobe je pochutnání. Padesát amerických na osobu a den plus poplatky parku, které dělají 120 Pula. Inu, když vydělávat, tak pořádně. Do Central Kalahari je to tak, jak jsme předpokládali.