Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest Po stopách Bushmanů: Konečně v divočině

Po stopách Bushmanů: Konečně v divočině

Všechny útrapy prvního dne jsou zapomenuty. Po dvou dnech v parku Mokala jsme natěšení na další – Kalagadi Transfrontier Park. Ale vezmeme to popořádku.
image

Park Mokala dostal jméno postromu, který v něm v hojné míře roste. V afrikaans se jmenuje kameeldoring. Latinsky akacia erioloba. Česky akácie vlnatá. Je to moc zajímavý strom. Vysoký může být až 17 metrů. Jeho plody jsou poměrně veliké a prý je jedí gemsboci. Křováci z nich také dělali lék proti nachlazení a horečce. Když plod rozlomíte na půlku, je uvnitř svetle zelený a dužnina lehce voní. V příručce píšou, že sladce, mě to připadalo jako vůně moc dobrého zeleného jablka. Ještě ne úplně zralého.
Spíme na místě zvaném Motswedi campsite. V noci na nás mocně pršelo. A do toho bušení kapek strašně, ale doopravdy strašně řval nějaký opeřenec. Vysoké dlouhé a hlasité pískání. Snad až do čtyř ráno. Sem tam se ozvalo prsknutí, jak se něčeho lekl pakůň, co sem přišel napít k vodě, co máme hned vedle tábořiště. Za soumraku tam pili buvoli.

Ráno kontrolujeme Abdulovu ruku. Štípla ho včera včela. Ruka otekla, ale vypadá to, že včela nebyla tak drsná, aby našeho kamaráda skolila. Pršelo celý den. Přestávky mezi deštěm byly takmaximálně 15 minut. Neleje nikterak drsně, ale zato souvisle. Cesta sice vypadá jako by byla jen navlhlá, ale v zatáčkách to klouže jak na mokrým sněhu. A když zastavíme u zvířete na nevhodném místě, máme kola na dvacet čísel v bahně. Díky za 4x4.
I když nám déšť kazí náladu, úlovky máme. Vranku třeba. Tedy antilopu vranou. Černou krásku se zahnutýma rohama a světlou tlamou. To vám je tak pěkný zvíře. A nebo její sestřenku. Antilopu koňskou. Jméno nic moc, ale je to taky fešanda. Vlastně vypadá jako by někdo vyšisoval vranku. A v dálce v buši po dlouhé době spatřená antilopa losí. Eland, po kterém toužili všichni křováčští lovci jako po králi mezi antilopami. A když jim byla nebesa nakloněna a oni krále skolili, vždycky mu jako poděkování zatančili dlouho do noci.

„Ty bláho, to vypadá jako žirafa," myslím si, když koukám do dalekohledu. To samé v té chvíli říká Abdul. V trávěleží mršina žirafy a my hned stáčíme auto a vyjíždíme z cesty do buše. Stavíme kousek od těla a začínáme točit a fotit. Může se to zdát morbidní, ale i tohle patří k Africe. Mnohokrát se o tom přesvědčí každý, kdo sem zajede. Zbytky stržených nebo uhynulých zvířat vás provázejí na všech cestách. Ostatně i ty trofeje, suvenýry, památky, či jak to budeme nazývat, nespadly z hlavy zvířeti jen tak. Pro každý dovezený roh muselo nějdřív nějaké zvíře přijít oživot. Buď ho strhla šelma, nebo ho dohnalo stáří, nemoc. A tak dokumentujeme svoje setkání se smrtí, která o sobě dává v Africe vědět víc než jinde.

Když jsem večer seděl v autě (je tu jediná elektřina, kterou máme kdispozici), slunce zapadlo a padala větší a větší tma. Vedle mě se ozvalo zašeptání:
„Jakej byl ten signál?" ptá se Abdul a usmívá se. Když jsem sedal k počítači, řekl jsem, aby až se objeví nějaké zvíře u napajedla, zasyčel.

„Tssss!" říkám a on ukazuje smerem k vodě. „Buvol," dodává a jde fotit. Já nemůžu. Jednak mám práci, za druhé mi Čoud vzal objektiv, aby mohl točit.
Tma se už zdála úplná. Ale asi mě mátlo světlo v autě. Těšil jsem se, co přinese Kalahari. Teď sedím v autě a ona se s každým kilometrem přibližuje. A napřahuje náruč.