Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest Expedice Afghánistán: Návrat

Expedice Afghánistán: Návrat

Jsme opět doma, v zemi, která má jinou barvu než jen pískovou, kde rostou stromy a kde po sobě lidé většinou nestřílí. Afghánistán je v mnoha ohledech dost jiný. Pohybovat se tu jako novinář není snadné.
image

Buď potřebujete spoustu peněz, nebo armádu. My jsme s kolegyní Jarmilou Štukovou využily z pochopitelných důvodů druhou variantu. Bezpečnostní situace v Afghánistánu se posledních šest let horší a horší. Tálibán posiluje a navíc sem proudí spousta posil ze sousedního Pákistánu. Lógar býval docela bezpečná provincie, kde působí už od roku 2008 český Provinční rekonstrukční tým, jehož bezpečnost zajišťuje právě česká armáda. Je ovšem právě na cestě mezi Kábulem a pákistánskou hranicí, takže to šlo s bezpečností hodně z kopce. Vyjet bez kolony obrněných aut se nesmí, novinář je povinen nosit neprůstřelnou vestu a helmu. Cíl může být pro Tálibán každý, voják, novinář, civilní expert, který tu staví školy. Nebo Afghánec či Afghánka, který se s nimi stýká.
Proto bylo velmi obtížné setkávat se na paštunských územích s místními ženami, což byl náš cíl. Věděli jsme, jaké riziko podstupují, a já obdivuji jejich statečnost. Svléknout burku a mluvit na kameru otevřeně, to je velká odvaha. Podařilo se nám pár takových žen najít. Mluvily jsme s mladou dívkou, která napsala román o násilí páchaném na ženách. Psala o bití, ponižování či znásilňování, které je v Afghánistánu tak obvyklé. Psala o tradičních brzkých sňatcích, kdy dívku rodina donutí vzít si staršího muže. Je konec se vzděláváním-bylo-li jaké a nastupuje většinou tvrdý život ženy, která nesmí na ulici sama bez mužského příbuzného a bez burky. Těm dívkám bývá kolem deseti let. Mluvily jsme se ženou, jejíž muž a syn jsou závislí na drogách a terorizují zbytek rodiny. Potkaly jsme se se dvěma novinářkami, které v Lógaru mají snahu vnášet do života žen osvětu, aby vůbec věděly, že jsou také lidské bytosti a že mají svá práva. Svůj boj si musela vybojovat i Hazárka, kterou jsme potkaly v Kábulu. Říkala, že její manželství bylo stejné jako většina těch afghánských – plné bití a ponižování. Postupem času se téhle ženě ale podařilo přesvědčit manžela, že i on bude spokojenější a klidnější, když bude mít spokojenější manželku. Pro mnoho afghánských mužů totiž stále platí rovnice: jsem silný muž, kterého uznává jeho okolí = musím ženu pravidelně bít, aby všichni viděli, že mám sílu. Když Hazárka naznačovala rukou pohyb ostří nože, které uřezává nos a uši jako pomstu za nevěru (třeba i domnělou), zamrazilo mě…

Natáčely jsme ale také s dívkami a ženami, které v Afghánistánu pomáhají. Jedny jako zdravotní sestry, další jako příslušnice armády zodpovědná za styk s místními. Hledat cesty, jak s nimi najít společnou řeč, jak je poznat a něco pro ně udělat. Silva třeba teď dělá kurzy čtení, psaní a vyšívání. Zuzka a Karina zase pomáhají se zemědělstvím, což je v Lógaru klíčové odvětví. Věra je zase první žena, která velí chemické jednotce v Kábulu… Každé setkání s těmito výjimečnými ženami bylo obohacující. Trávily jsme společně čas na patrolách, někdy v krytu nebo třeba v umývárně. Díky jejich otevřenosti máme teď natočený materiál, na kterém je ovšem práce jako na kostele. Roztřídit, přepsat výpovědi, napsat scénář, sestříhat, poprat se se zvuky. Pak, dají-li všichni bohové světa, vznikne dokument o ženách Afghánistánu, jak jsme je měly možnost poznat a zachytit. Bushman nám k tomu dopomohl volbou skvělého oblečení, jež nám alespoň trochu ulehčovalo drsné podmínky. A s balistikou šly splývavé tuniky v army barvách víc než dobře dohromady!

Lenka Klicperová, dokumentaristka, šéfredaktorka Lidé a Země, 2012