Bushman rady a tipy pro cestování po světě

Letos nás děti přesvědčily, abychom vyrazili na společnou dovolenou do Bulharska. K mému překvapení se shodly, že chtějí ale spíš do hor než k moři. Měl jsem radost, že chtějí do hor, ale i tak jsem jejich nadšení úplně nesdílel. Ukázalo se, že neprávem.

Asi jako většina lidí, i já jsem si z dětství Bulharsko pamatoval jen jako moře. Ale ukázalo se, že Bulharsko je mnohem víc. Pohoří Rila, Rilská jezera a Rodopi jsou jen krátkým výčtem míst, která určitě stojí za to vidět. 

Nejlepší zážitek na mě čekal v Rodopech

Už předem jsem začal zjišťovat, která místa stojí za to navštívit a začal jsem komunikovat s fajn lidmi z centra pro ochranu supů (Vulture centre) v obci s názvem Madzharovo. Slovo dalo slovo a já si domluvil pár dní focení v Rodopech, poblíž obce Madzharovo s pomocí a doprovodem ochránců z Vulture centre.

 

Jak se ukázalo později, byla to skvělá volba i náhoda. Lidé z Vulture centre jsou velmi vlídní a nadšení ochránci přírody a místních supů. V horách mají na krásných místech postavené a skvěle zařízené úkryty, v nichž jsem strávil pár krásných dní. Do úkrytu jsem se za doprovodu místních dostával ve velmi brzkých ranních hodinách, ještě za tmy a netrpělivě jsem čekal na rozednění. Na to, co se začalo po rozednění dít, jsem však nebyl připraven. 

Věděl jsem, že v této oblasti lze spatřit mnoho zajímavého, ale nečekal jsem, že budu mít během těch pár dní takové štěstí. Prakticky celý den v blízkém okolí létal luňák, supi bělohlaví a pár supů mrchožravých. Od místních průvodců jsem dostal spoustu užitečných rad, jak k focení místních zvířat přistoupit. Snad i díky tomu jsem mohl fotit v podstatě celý den. Kromě supů a luňáka se na místě zdržovala i poštolka, neustále neklidně poletující kolem a několik až drzých krkavců a vran neustále se snažících okrást místní hvězdy, supy.


V množství dění před mým úkrytem by člověk snadno ztratil ostražitost. Málem se mi to i stalo. Jen navyklá opatrnost mi nedovolila polevit v pozornosti a dobře jsem udělal. Ve chvíli plného uspokojení z množství pořízených fotek přišlo překvapení. Přímo před úkrytem se objevil šakal. Bylo to prvně, co jsem pozoroval a fotil v Evropě šakala. Pořídil jsem spoustu fotek a opájel se pocitem, že víc se už vyfotit nedalo. 

Největší překvapení mě teprve čekalo

S pocitem plného uspokojení ze získaných fotek, jsem se pohodlně usadil a prohlížel si v hledáčku pořízené fotografie. I toto celkem zasloužené uspokojení se však ukázalo být předčasným. V klidu jsem seděl, listoval fotkami a jen ze zvědavosti jsem vyhlédl malým průhledem ven. Foťák mi málem spadl na zem. Před úkrytem stál vlk. Ostražitý, přesto hrdý a obávaný vlk. Dalo mi hodně práce tiše a nenápadně se zase přichystat na focení. Vlk počkal. Nechal mě dlouho nahlížet do svého tajemného života. 


Opakovaně odcházel, aby se za chvilku zase objevil. Sledoval jsem ho, jak hrdě a nebojácně přichází a jen svým příchodem vytlačil dva pastevecké psy v blízkém okolí. Před každým soustem velmi pozorně a dlouze sledoval okolí a zrakem hledal jakékoliv nebezpečí. Dlouze pozorně poslouchal, zda se v blízkosti neděje něco nečekaného. 

Díky radám průvodců jsem byl schopen tohle krásné zvíře dlouze sledovat i fotit. Vždy po pár snímcích jsem přestal fotit, abych vlka nevyplašil. Přesně jak mě varovali průvodci. Po třech až pěti fotkách bylo třeba udělat malou pauzu. Vlk závěrku foťáku slyšel a neomylně poznal směr, odkud zvuk vychází. Ty dlouhé chvíle kdy jsme na sebe nehnutě koukali a čekali, co bude dál, byly kouzelné. Nakonec vlk v poklidu odešel a já byl vděčný, že mě nechal krátce nahlédnout do svého života.

Bulharsko mě překvapilo. Lidé byli přívětiví, příroda nádherná a možností k focení víc, než jsem si snad zasloužil. Určitě jsem nebyl v Bulharsku fotit naposledy.


Pro BUSHMAN Honza Hejda