Bushman trip

Botswana – Chobe

Přejíždíme most nad Kavangem, které už tady míří do Boswany a jedeme dál Caprivi stripem k přechodu v Ngomě. Jedeme krajinou plnou vesniček, putujících slonů a stále zelenější trávy. Cestou zastavujeme v Kongola natankovat a k benzince zajíždí zvláštní cyklista, Kanaďan Dave Conroy. Jsem nějakej unavenej, máte cigáro? Jak dlouho jedeš? Afriku? Asi tři roky… Asi mu klidně udělám reklamu: www.tiredofit.ca, je to dobrodruh až hazardér. 

Výjezd z Namibie je v pohodě, za hranicí nás čeká sanitární opatření. Chobe nemá ploty a zvířata volně migrují. Vznikly proto sanitární kordony. Důvodem je, aby se dobytek a divoká zvířata vzájemně nenakazila. Museli jsme projít desinfekční rohoží a auto desinfekčním bazénem. Shane se neubrání, černá úřednice v černém klobouku a černé vestě ho bere za ruku a táhne na kontrolu vnitřku auta, asi jestli tam nepašujeme nakaženou krávu. Teď ještě imigrační kontrola u vstupu do Botswany.

V kanceláři jsem si od pasu tajně vyfotil nástěnku, moc se mi líbila. Všechno probíhá v africkém tempu, rychlejší pohyb je naprosto nežádoucí. Botswana se v době britského protektorátu jmenovala Bečuánsko, nezávislost získala v roce 1966. Dnešní název je podle hlavního kmene Tswana. Tswanové jsou silný a prakticky jediný kmen, takže na rozdíl od okolních států byla tato země vždy jednotná a nejstabilnější v regionu.

Botswana má však vysoké procento AIDS a co je horší - nedá se s tím nic dělat. Vládne zde totiž tradiční léčitelství a lidé považují AIDS prostě za „prokletí“ a odmítají se léčit. Vláda se proti tomu sice snaží bojovat (například tím, že prezervativy jsou zdarma), proti zakořeněným pověrám, je ale krátká.

Cestou vidíme první stádečka prasat bradavičnatých. Warthog je oblíbené a chutné maso. Taky jsme zažili nájezd místního „frajera“ ke skupince slonů a měl co dělat, aby ujel. Dost jsme fandili slonovi! Dojíždíme do kempu dost unavení a první cesta je do vody. Elektrická ohrada je hodně blízko, hroši a sloni chodí skoro do kempu.  

Kempem se v pravidelných intervalech prohání gang asi dvaceti mangust žíhaných. Její místní název je mungo a nebojí se hadů, dokonce ani jedovatých. Chutná jim totiž jejich maso a díky své obratnosti dokáže mangusta ulovit i kobru. Jak jsem zjistil na vlastní kůži, nebojí se ani lidí a o původně naše jídlo se nechtějí dělit. V afrických domácnostech je někdy chovají podobně jako u nás kočky proti myším. V noci dělaly větší rámus, než hroši. V kempu a okolí žije tolik nádherně zbarvených ptáků, že by se tu ornitolog rád zdržel klidně týden. Je tady i spousta opic a ještěrek od malých scinků a gekonů po velké varany.

Další fotografie