Bushman stories - Bushmanovy postřehy z cest

Kolik z nich svůj sen uskuteční?

V hlučném ománském přístavu hledám auto s řidičem, který se má stát mým průvodcem na cestě tam, kam většina turistů v této zemi nemíří – do hor. Už na mě mává, nejspíš mě prozradily pohorky, batoh na zádech a bavlněné oblečení v přírodních tónech. Opouštíme živé a přelidněné město a míříme mimo civilizaci. Už první pohled na majestátné pohoří mi vyrazí dech, ačkoliv jsem to mohl čekat – vždyť nejvyšší ománská hora Al Hajar, měří 3 009 metrů.

Můj průvodce je skvělý. Hodně toho ví, má smysl pro dobrodružství a je dobrým řidičem. A to se v ománských horách skutečně hodí – projíždíme vyschlými koryty řek, šplháme do výšin po neskutečně úzkých a téměř nesjízdných cestičkách. Obdivuji tu krásu a zároveň, tak jako mnohde jinde musím uznat, že rozdíl v životním tempu a standardu ve městech a na venkově, je i tady propastný. Uprostřed vyschlých skal, v uzoučkých údolích, se zelenají malé oázy palem, políček a kamenných domů, šplhajících po úbočích hor. Lidé jsou tady velmi vstřícní a velmi šikovní a pracovití. Jejich zavlažovací systém je tak důkladně promyšlený, že i s tou trochou vody, kterou mají k dispozici, dokážou vypěstovat téměř vše, co k životu potřebují.  Ačkoliv tvrdě pracují, žijí skromně, jezdí otlučenými auty a cenným majetkem je tady kromě políčka třeba i osel nebo mula, vypadají šťastně. V tomhle vlastně nejsou ománské hory žádnou výjimkou. Stejný pocit mívám i v dalších zemích – proč vlastně lidé prahnou po odchodu do města? Ať už je to Afrika, Asie nebo třeba Dominikánská republika – slumy kolem velkoměst jsou plné venkovanů, kteří hledají své štěstí a svou šanci v milionových metropolích, živoří v chýších z vlnitého plechu, snaží se prodat, co se dá, nebo jen tak marně ubíjejí čas čekajíce na svou šanci. Kolika z nich se ale podaří jejich sen uskutečnit? Není pro většinu z nich, i přes těžkosti života na venkově, lepší zůstat na venkově a žít tak, jako generace jejich předků? 

Další fotografie