Reportáže z cest

Rozhovor: Nejsilnějšími zážitky jsou setkání se zvířaty

Na vlastní oči spatřil už kdejaké exotické zvíře. Kvůli nevšedním zážitkům procestoval celý svět a neváhal se na dny a týdny vzdát i svého osobního pohodlí, jen aby získal ty nejkrásnější záběry a zážitky. Ústecký, pětačtyřicetiletý fotograf a cestovatel Petr Slavík se nedávno setkal téměř tváří v tvář s tajemnými harpyjemi. Nečekané bylo podle něj na setkání všechno. Před pár dny se vrátil také z Ameriky, kam se vydal opět za zvířaty.

 

Co přiměje člověka, aby se vzdal veškerého pohodlí a v deštném pralese hledal harpyje?

Vidět a v mém případě i vyfotografovat jednoho z největších dravců naší planety v jeho přirozeném prostředí, pro mě bylo dostatečně silnou motivací, abych sbalil batoh a vyrazil za ním přes půl zeměkoule. Konkrétně do Venezuely, kde tento tvor pojmenovaný po mýtických nestvůrách stále žije.

Už od pradávna mají harpyje špatnou pověst. Podle bájí jsou to zlodějky, poslové hladu a smrti. Neměl jste z jejich dvanácticentimetrových drápů strach?

Strach často pramení z nevědomosti nebo z nedostatku informací. A o harpyjích toho ještě mnoho nevíme. Je to právě dáno biotopem, v němž žijí, který nám znemožňuje blíže nahlédnout do jejich života. Pro mě byl velkým pomocníkem dokument BBC „Monkey eating eagle of Orinoco“. Lidé ze štábu byli vybaveni stejnými pomůckami jako zásahová policie, ale i tak naštvaná harpyjí máma kameramana napadla. Pracoval jsem na stejném místě, kde se tento dokument točil

Jaké jste měl pocity při prvním setkání s harpyjí?

Ještě dříve, než jsem harpyji spatřil, jsem ji uslyšel. Volání mláděte. Je to takový táhlý teskný hvizd. Matka ho přilétá každé tři až čtyři dny krmit. Měl jsem informaci, že je mladé harpyji okolo osmi měsíců. Bohužel jsem na místě zjistil, že musí být starší. Často se celý den k hnízdnímu stromu ani nepřiblížila a tím byla šance na focení minimální.

Zjistil jste něco nečekaného ze života harpyjí, něco, co jste se nikde před tím nedočetl nebo jste nevěděl?

Nečekané bylo vlastně všechno. Viděl jsem harpyji před lety na Río Caura, ale jen z dálky. Teď jsem měl možnost vídat mládě téměř každý den, i když často jen dalekohledem. Nedospělí jedinci mají část opeření téměř bílou, tak se poměrně snadno hledají i ve změti větví. Při každém zavolání zatnulo drápy na jedné noze a drželo ji ve vzduchu. Vypadalo při tom jako operní pěvec.

Jaká jsou úskalí fotografování v deštném pralese?

V pralese se fotografuje všechno špatně. Buď máte málo světla, nebo naopak moc. Využíval jsem pozorovací věž, která tu zůstala po televizním štábu. Bohužel se na ní podepsaly podmínky deštného pralesa. Trávíte osm až deset hodin ve výšce na ztrouchnivělé podlážce dvakrát dva metry. Slunce střídají prudké tropické lijáky. Pozorovatelna nemá ani střechu, ani zábradlí. V poledních vedrech se jen stěží ubráníte spánku. Jenže usnout by mohlo znamenat zřítit se dolů.

Vaše výpravy jsou náročné i na fyzičku. Sportujete nebo absolvujete před expedicí nějaký trénink?

Snažím se udržovat si alespoň nějakou fyzickou kondici cvičením. Pokud mě čeká fotografování třeba v horském prostředí, trénuji s batohem se zátěží a strkáním kočárku s mou malou dcerou. Naštěstí nemám problémy s překonáváním časových pásem ani s rozdíly teplot.

Nelákal vás někdy kurz přežití v divoké přírodě?

Musím se přiznat, že jsem o něčem takovém už uvažoval. Ani ne tak z nutnosti, ale spíš jako překonání určité výzvy. V přírodě se pohybuji léta a spoustu věcí jsem se naučil od domorodců, průvodců a stopařů. Zvlášť pokud pracujete s velkými zvířaty, je potřeba neustále vnímat jejich náladu a číst znamení, která vám svým chováním ukazují. Nakonec zjistíte, že to není až tak těžké. Ovšem byla by obrovská chyba si myslet, že už všechno víte. V přírodě stačí zlomek vteřiny a je vše úplně jinak, bez ohledu na ustálená pravidla.

Bez čeho se na svých dobrodružných výpravách neobejdete? Dodržujete nějaké své osobní pravidlo?

Měj pokoru a úctu ke všemu, co na své cestě potkáš. A je jedno, zda v džungli opravdové nebo té městské. Úsměv nic nestojí a otvírá dveře napříč všemi kulturami. Většina přírodních národů má neuvěřitelný dar odhadnout jakoukoliv přetvářku. Proto je lepší, si na nic nehrát.

Určitě je nezbytné i dobré vybavení. Dlouhá léta používám oblečení značky Bushman, nejen protože je kvalitní, ale i proto, že se jedná o původní českou značku. V současné době spolupracujeme i na testování expedičního oblečení. Právě při cestě za harpyjemi jsem měl možnost vyzkoušet speciální technologií ošetřené oblečení, určené na cesty do míst s extrémními podmínkami. Myslím, že se mají všichni milovníci dobrodružství na co těšit.

Cestujete za zvířaty po celém světě. Máte ještě nějaká „bílá místa“ na mapě?

Nedělám si čárky, ani nepíchám vlaječky do mapy. Necestuji kvůli „zářezům na pažbě“, ale za zvířaty. Proto jsou ty nejsilnější zážitky vždy spojeny se setkáním s nimi. Přestože se věnuji hlavně šelmám, velice rád vzpomínám na práci na výzkumném projektu Tarsius, kde jsem měl před objektivem ani ne deseticentimetrové primáty. Krásná byla práce na rozhovoru s Marlice van Vuuren, hvězdou Animal Planet, o její práci s velkými kočkami. Určitě nelze opomenout blízká setkání s medvědy na Kamčatce nebo práci s vlčí smečkou v Minnesotě.

Další fotografie