Reportáže z cest

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Rozloučení

Snadmi to všichni prominete, ale psát rozloučení na čtyřikrát, to opravdu nejde. Jejedenáct dopoledne, čtvrtek 22. února. Máme za sebou poslední noc a poslední ráno v Africe. V noci přišla bouřka. Hřmělo, blýskalo se, lilo jako z konve. Krása. Ležíte ve stanu, posloucháte bouřku a myslíte na to, že zítra podobnězahřmí motory letadla a to kovové zvíře vás přenese tisíce kilometrů odtud, kde vystoupíte a obejmete své blízké. Na nic se poslední týden netěšíte víc.

Přichází čas pro oblíbenu logickou hru. Jak všechny ty předměty, co se za celou cestu nashromáždily v autě,naskládat do batohů. Je to zábavné a lehce strasující. Obavy vás opustí ve dvou důležitých okamžicích. Poprvé, když se všechno pod tlakem vejde. Podruhé, kdyžna přepážce batoh zváží a je to v limitu. Případně lehce nad ním. Uf. Já věděl, že rohy gemsboka nemůžou vážit nic moc. A ty lahve, sirupy, medy a mísy a korále? Taky ne.

Nebudu se příliš rozepisovat. Není na to správná doba. Jak už jsem jednou či víckrát řekl. To všechno, co jsme letos s černou dámou prožili, musí nejprve uzrát. Chce to čas. A tak jen poděkuju klukům za to, že banda skvěle fungovala, je to vážně fajn. Taky poděkuju všem, kteří nám s cestou pomohli - Bushmanovi za oblečení a obutí (snad mu budou naše postřehy něco platné), Videokameramanovi.cz za zapůjčení techniky a Severočeským dolům a FRK Kadaň za korunky, bez kterých bychom tyhle zprávy rozhodně posílat nemohli.

Díky všem. A taky vám, kteří jste nás četli. Vydržte, budeme psát dál.