Reportáže z cest

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: První den plný změn

Abdul dostal žihadlo. Sedí vedle mě a říká, že zatím se mu to stalo třikrát v životě a vždycky skončil v nemocnici. Tak uvidíme. K tomu všemu ještě tohle. Začalo to jako vždycky, když dorazíme do Johannesburgu. 

Vylezli jsme z letištní haly a namířili si to do haly s půjčovnami. Holka za pultem se mile usmála a hned předložila připravené papíry od auta. Jenže ouha – od jiného. Od takového, do kterého bychom se nevešli. Jenže český hoch je na vše připraven, a tak jsem zase já hbitě předložil korespodenci, ve které jsme se jasně domluvili na autě i tom, jak bude vypadat. Nutno říct, že kulila oči jen chvíli a pak zvedla telefon a šup – bylo to zařízené. Jenže.

„We need twenty minutes for cleaning the car, sir,“ povídala. Já na to. Že ho klidně čistit nemusejí, jedeme stejně do pouště. Za třicet minut bude hotové, říká holka a my si jdeme aspoň vybrat peníze. Když dorazíme, zjišťujeme, že ještě není. A ještě ne…a pořád ne. Po hodině a půl se konečně přiřítí, zastaví před kukaní v garáži a my nakládáme věci. Když procházíme škrábance, všimnu si malé zeleno-žluté loužičky pod kapotou. Ne snad, že by tam byl někde vetřelec, ale ukazuju to chlapíkovi. Krčí rameny. Neví, co to je. Mě připadá, že chladicí systém pouští přepad.

A ono jo. Vyrazili jsme napoprvé (!!!) trefili správnou silnici na Kimberley a už svištíme. Jenže zrovna když vyhlížíme, kde koupíme jídlo a vodu, motor ztuhne….zajíždíme ke kraji. Vaříme. Chladič bublá a motor neche jet. Sotva jsme se dovalili na pumpu. Doléváme vodu. Vešlo se jí tam 9 litrů… doufáme, že to bude OK. Vyrážíme dál. Ručička teploměru se pořád zvedá, pak se chvíli drží na hraně červeného a nakonec prsk – zase vařič. Sjíždíme za krajnici a volám půjčovnu.

Auto na korběRáno

„New car will be there very soon, sir,“ povídá holka. Tak čekáme. Kolem sviští auta a kamiony. Je vedro, ale držíme. Po půlhodině volá kočka znovu. Jak to? My ještě nemáme auto? Hned zjistí, co se děje. Po hodině volá, že truck zrovna teď vyjel a bude u nás v příštích 30 minutách. Zlatý voči.

Staví u nás bílé Isuzu. Hurá, voláme, ale je to jen chlapík, co nás viděl otráveně postávat u auta a chce pomoct. Když mu říkám, že už nám posílají nové auto, kývne hlavou, plácneme si a jede dál.


Po třech hodinách doráží nové auto. Stmívá se. Snažíme se vyřídit to rychle a vyrážíme. Před námi nějakých 450 kilometrů. Máme hroznou žízeň. Stavíme u pumpy a domlouváme se, že zakempíme někde před Kimberley. Dáme bivak u silnice a ráno pojedeme nakoupit jídlo a pití a pak pojedeme do parku.

Kolem jedné hodiny v noci dorážíme na 20 km ke Kimberley. Na jedné postraní cestě zajíždíme k plotu. Kluci staví stan, Čoud spí na korbě, já na zadní sedačce. Ráno nás okukujou krávy. Nakupujeme a konečně dorážíme do Mokala parku. Vítají nás krásné antilopy vrané (jenže hrozně daleko na focení) a další zvířátka. Jsme tu.