Reportáže z cest

PO STOPÁCH BUSHMANŮ: Po uši v písku a bahně

Drnc, bác, plesk, houp....a tak pořád dokola. Kdyby někdo chtěl najít citoslovce, která by nejlépe vystihovala náš pobyt v parku Chobe, byla by to tahle. Cesty uvnitř (ale vlastně i vně) parku jsou opravdu africké. Hluboký písek, výmoly na metr hluboké, nikdo se o ně evidentně nestará. Když divočina, tak divočina. Jet se dá v nejlepších místech čtyřicítkou, v nejhorších zapadnete. Kaluže na cestě mají místy i sto metrů. Naštěstí nás ale Míšan ještě nenechal ve štychu. Vždycky jsme se z hlubokého písku vyhrabali. Nic proti tomu, divočina je fajn, proto sem přece jezdíme, ale za ty peníze by bodl aspoň nějaký servis. Padesát dolarů za noc v kempu (bez poplatku parku) není úplně málo. Naštěstí nás ale čeká milé přivítání. Chlapík na bráně do parku se rozzáří, když zjistí, že jsme z Čech. Hned nasazuje fotbalovou tématiku a závidí, že jsme se dostali na Euro, oni prý na své mistrovství ne. A sotva jsme dorazili do kempu a postavili stany, přišlo překvapení ještě milejší. Slon.

Gemsbok odpočívá v trávě Deception Valley. Je večer a my se vracíme do tábora. Zrovna jsem se vracel z umýváren, když jsem zaslechl zvuk lámání větví. Aha, říkám si. Kluci sbírají dřevo na oheň. Nebo je to slon, napadne mě. Dívám se směrem, odkud zvuk přišel. V hustém houští se opravdu hýbe mohutné tělo sloního samce. Potichu jdu ke stanům. Kluci tam nejsou. Šli se projít a prohédnout další campsity. Jen Čoud sedí v autě a píše si do deníku.

"Tady kousek je slon," říkám mu. "Doufám, že ho kluci nějak nenaštvou, až se budou vracet."
Chlapci si ale dávali pozor. Přicházejí ve chvíli, kdy je slon za křovím hned vedle tábořiště. Dávají mi znamení, že tam je a já jim, že to vím. Pak už se jen kocháme, fotíme, točíme, zkouším nahrát zvuk trávy trhané chobotem a jeho odfukování. Prochází kolem nás asi půl hodiny. V klidu. Ví, že jsme tu a nemá chuť se kamarádit. Přišel se jen najíst a vzhledem k tomu, že stany a auto stojí na písčitém prostranství pod stromem, nemá důvod opouštět čerstvou šťavnatou trávu. My si to užíváme. Jsme potichoučku, i když bychom si klidně mohli povídat. Na vedlejším situ se vesele baví a hlaholí. Ale jak řekl Abdul, ticho dělá tu atmosféru.

Je to už dávno. V dobách, kdy ještěnemuseli utíkat před bílými osadníky, malovali Křováci obrazy na skalní stěny.Jsou jich rozesety desítky po celém jižním cípu Afriky. Najdete je v Dračíchhorách v JAR, v Matopo Hills v Zimbabwe, najdete je i v Botswaně. A my jsme kjedomu takovému obrazu hledali cestu.

Jedna věc je na černém kontinentu (mluvím teď samozřejmě o své zkušenosti zmnou navštívených zemí) daná. Žádná mapa, kterou vám tu dají, vám nepomůže,dokudcelou oblast sami neprojedete. Pak už se v ní orientujete. Dřív je to jenkus papíru pokreslený čárami. A právě podle takového papíru jsme hledali skálys křováckými malbami. Naštěstí bylo území, které jsme prohledávali, malé, takžeúspěch se dostavil už za necelé dvě hodiny. jeden z místních kopců jsme nejprveobjeli zleva, pak zprava, a na místě, kde jsme už jednou stáli se zničeho nicobjevila o křoví opřená cedule ROCK PAINTINGS. Jsme tu.

Vystupujeme z auta, bereme foťáky s noříme se do vysokého podrostu. Skáčeme zkamene na kámen, pak šplháme po skále výš a výš. Otevírá se nám nádherný pohleddo krajiny. Chobe pod námi leží jako zelená kučeravá přikrývka. Na nebi kroužíorel kejklíř, volá vysokým hlasem. My pokračujeme v hledání. nevíme, kde malbybudou, nevíme, jak vypadají, nevíme nic. Jen věříme, že tu někde jsou.

"Tady!" tlumeně zavolá Abdul a my ostatní zvedáme hlavy. "Tadyto je." Lezeme k němu. Já plný očekávání, jak to bude vypadat.
Na světlé skále vidím načrtnutá zvířata. Jedno přes druhé. Poznávám slona,antilopu losí, antilopu vranou. Rudkou vyvedené siluety zvířat, která byla proKřováky důležitá. Eland (antilopa losí), král pouště, kterému tančívali. Aslon. Obr, kterého ale malí Křováci dokázali ulovit. Lukem, oštěpem, nožem. Zdáse to neuvěřitelné, ale je to tak.

Dělám si obrázky. Moc to nejde, sluníčko je ostré, pálí a píchá do objektivu,ale musím si to vyfotit. Pak prohledáváme skaliska kolem, abychom se dopídili,kde jsou další malby. Nevíme, jestli tam jsou. Jen pro jistotu lezeme poskalách, pod skalami i převisy. Nic dalšího ale nenalézáme. Buď tu další obrazynejsou, nebo duchové nechtějí, abychom je viděli. Jedeme zpátky do kempu.

Springboci se v klidu popásají v Deception Valley.Dravec, asi luňák, sedící na ceduli jako by ukazoval kudy do našeho tábora.

Každá cesta má svůj cíl. Tím naším je Central Kalahari Game Reserve. Botswaňané jí říkají zkráceně CKGR (cí-kej dží-ár), takže chvíli tápete a nevíte, o čem mluví. Jsme tu už druhý den. Měli jsme to naplánováno jinak, však víte (koukněte na web http://www.doneznama.cz/), ale Afrika mění naše plány víc, než jsme zvyklí. Zkrátka, máme tu tři dny a museli jsme úplně ustoupit od plánu projet rezervaci od jihu k severu. Cesty v jižní části jsou v takovém stavu, že asni auto 4x4 by nás neprovezlo. To samozřejmě nabouralo i druhý plán - pokusit se kontaktovat Křováky v Central Kalahari usazené. Ti žijí právě v oblastech, kam se kvůli vodě nedostaneme. Jsme tedy v severní části.Kemp Kori leží přímo v Deception Valley, což je asi nejznámější část parku.

Při dnešních vyjížďkách parkem jsme poznali, že to, co na mapě vypadá obrovské, je ve skutečnosti tak veliké, že si to nedovedeme představit. A v té obrovské ploše se ty spousty zvířat, co tu žijí, rozptýlí jak dým ve větru. Přesto jsme potkali krásné stádo springboků, pěkné dravé ptáky a dokonce i medojeda, ale to setkání bylo tak krátké, že se nedalo fotit. Musím říct, že jsem v rozpacích. Líbí se mi. Central Kalahari je pěkné místo. Divočina se vším všudy. Kemp je jen označené místo pod stromy. Přesto mi něco nejde pod fousy. Asi mám radši její sestru v JAR - Kgalagadi Transfrontier Park. Musí to ve mě dozrát. Máme tu ještě zítřek. Uvidíme.