Reportáže z cest

Petr Slavík: Návrat na jaguáří řeku

První bouřka přichází už při cestě na houseboat. Stěrače nestíhají přívaly tropického lijáku a transpantanalská se mění v jílovitou klouzačku. První auto vytahujeme z příkopu už po pár kilometrech. Jedna bouřka, to nic není. Zítra slunce cestu zase vysuší. Navíc bouřkové mraky tvoří tak nádherně dramatickou oblohu při západech slunce, kterými je Pantanal vyhlášený.  Mraky se místo trhání slévají v celistvou šedou plochu. Prší! Leje! Teplota se pohybuje kolem dvanácti stupňů. Tropy v období sucha si asi každý představuje trochu jinak. Z místních nikdo takové počasí na konci července nepamatuje.

I po třech letech poznávám zákoutí řeky jaguárů. Vyvrácený strom, zarostlé ústí říčky Pedrinho…, jen pláže zmizely. Vysoký stav vody vymazal písčiny z tváře řeky. Zmrzlí a mokří projíždíme s Ailtonem známá místa. Vzpomínám,  jak zářila v raním slunci. Zvířata se ukryla před tím zvláštním počasím. Jen pár načepýřených ledňáčků a promáčených volavek. Ticho, které nenaruší ani zvláštní volání vydří rodinky. Vídal jsem je tu každý den. Po čtyřech dnech přichází první teplejší odpoledne. Ve spleti kořenů, asi dva metry nad hladinou odpočívá nádherný mladý samec jaguára. I on se těší  z přicházející změny počasí.Znáš ho?“, ptám se Ailtona.„Nikdy jsem ho tu neviděl! Ukaž mi fotografii!“. Podávám Ailtonovi fotoaparát se zvětšeným náhledem. „Podívej!“, okamžitě mi ho vrací. Ani nemusí vysvětlovat, na co se mám podívat. Kresba na čele zvířete je zřejmá. Připomíná motýla. To snad není možné! Před lety jsem pár kilometrů po proudu od tohoto místa potkal pár jaguárů. Jemu se říkalo Stařec a samici podle seskupení skvrn na čele  - Motýlek! Je to mládě Motýlka nebo si jen vytvářím kontinuitu příběhu ve své hlavě? Jestli ano, tak mi ji prosím, neberte…:-)

Další fotografie