Reportáže z cest

EXPEDICE ELBA 2014 - druhý turnus

Na expedici s plachetnicí  kolem Elby jsme odjížděli s mírnými obavami, co nás tam vlastně  čeká, pro všechny to byla úplně nová zkušenost. Čekal nás  týden na vodě bez větší možnosti úniku, vydáni na pospas  přírodním živlům (a umění kapitána). S myšlenkou, že  by měl člověk v životě zkusit „skoro“ všechno,  jsme se  do tohoto dobrodružství srdnatě vypravili. Vybavili jsme se prostředky  „stavící“ mořskou nemoc a dalšími, které pomůžou přemoci  strázně cesty. Zbývalo jen naložit auta a vyrazit na jih. 

Odjezd byl naplánovaný  na páteční večer a nezbývalo než doufat, že se nás nebudou  týkat kolony aut lačných Němců mířící stejným směrem.  Po pracovním týdnu jsme moc odpočatí nebyli, proto jsme na osvěžující  pauzy stavili každé dvě hodiny. Provoz zhoustl až kolem Mnichova,  ale naštěstí nás žádné kolony nečekaly. Průjezd přes Alpy  vyšel na noc, jejich krásu jsme si bohužel mohli jen představovat.  Po překročení italské hranice nás už z dálky vítala černá  mračna, které pročesávaly blesky. Jistota, že prudký déšť  odstraní cestovní prach z našich aut, byla nevyhnutelná. Hlavní  příval vody nás zastihl na odpočívacím parkovišti, chvíli  jsme počkali, až největší vlna opadne a jelo se dál.

Obr. č. 01 První ranní zastávka na italské benzince,  rychlá snídaně a jede se dál… Ještě před sebou máme kus  cesty.

Po nákupu předraženého lístku na trajekt  nás navigace neomylně vedla do přístavního města Piombina,  kde jsme se měli nalodit. To jsme ještě netušili, že tam si  na nás počkaly ty šílené davy německých turistů hrnoucích  se na Elbu. Auta jsme naštěstí nechali na pevnině, takže nalodění  proběhlo celkem rychle bez čekání v dlouhých kolonách.

Obr. č. 01 a  03 Přeplněné pobřežní molo a přijíždějící trajekt.

Cesta trajektem byla rychlá, trvala cca 30 min. Na palubě  jsme se nenudili, půlka posádky spala a ta druhá se nechávala  ovívat svěžím větrem a vyhlížela břehy ostrova Elba. Věrní  průvodci byli rackové, kteří doufali ve snadný úlovek hozený  z ruky některého z pasažérů.

Obr. č. 04 a 05 a 06  Elba nás vítala těžkými  mraky nad horami. Racek čekající na chutné sousto. První pohled  do přístavního města Portoferraia.

Po vylodění v městečku  Portoferraio jsme se krátce potkali s první Bushman expedicí.  Vyzvídali jsme všechny novinky, zážitky, byli jsme rádi za  každou radu pro vylepšení pobytu na plachetnici. Zážitků a  vyprávění bylo moc, první expedici málem ujel trajekt, kterým  se chtěli vrátit na pevninu. Auto s naším průvodcem Martinem  na nás už čekalo, aby nás dopravilo k lodi, která se měla  stát naším domovem pro následujících 7 dní.

Obr. č. 08   Náš nový domov plachetnice Sun  Celebrity.

Porto Azzurro je další  krásné městečko na Elbě, tam nás na palubě plachetnice Sun  Celebrity uvítal kapitán Jirka. Proběhlo rychlé ubytování  v kajutách různých velikostí a už se odplouvalo dál do zátoky.  Voda v lodních nádržích byla nabraná, tak jsme museli rychle  pryč, pobyt v marině není levná záležitost a další lodě  také potřebovaly vodu. Mraky z hor se přesunuly na pobřeží  a svižná sprška nás zahnala do podpalubí. Plachetnice se pod  náporem větru a vln začala více houpat. To bylo něco pro náš  necvičený žaludek. Počáteční příznaky mořské nemoci jsme  srdnatě zahnali v poloze ležmo  (na základě dobré rady kapitána).  Po dešti jsme byli gumákem (gumový člun s motorem) přepraveni  do městečka na večeři a večerní prohlídku.  

Obr. č. 07  Po dešti byly mraky ozářené sluncem  a celý přístav Porto Azzurro vypadal pohádkově.

Následující den pro  nás průvodce Martin připravil výlet po pevnině s krásnými  výhledy na moře, plachetnice a velmi fotogenické mraky, které  se po dešti vždy vytvoří. Kapitán nás dovezl do malého zálivu,  kde jsme se vylodili, vylovili z igelitek trekové botky a už  jsme stoupali po kamenité cestě vzhůru.

Obr. č. 011 Ještě jednou jsme zamávali naší  plachetnici, než nám zmizela za skálou.

Obr. č. 010 – 014 Cesta po vrstevnici podél pobřeží.

Byli jsme rádi, že nám mračna dělala příjemnou  sluneční clonu, teplota byla na chůzi příjemná. Bohužel se  mraky brzo rozeběhly po obloze všemi směry a na nás se opět  smálo sluníčko. Měli jsme radost, zatím jsme si ho moc neužili,  ale chůze postupem času těžkla a tak jsme stále častěji vyhledávali  stín, kde jsme trávili delší a delší pauzy. Nakonec jsme našli  úzkou stezku k moři a chladivé vlny se už o nás postaraly.

Čas rychle plynul a před sebou jsme ještě stále  měli cíl, který se tyčil poměrně vysoko v horách a kam jsme  museli vyšlapat. Tím cílem bylo městečko Capoliveri. Žádný  mráček už na obloze nebyl, tak se do nás sluníčko nemilosrdně  opíralo a naše síly pomalu docházely. Vystoupali jsme po silničce,  která se před námi klikatila v serpentinách stále vzhůru.  Před každou zatáčkou jsme doufali, že se městečko už už  vynoří…. Nakonec jsme se dočkali. Odměnou naší námahy byly  krásné výhledy a také cukrárna s výbornou zmrzlinou na malém  náměstíčku.

Obr. 015 – 019

V pondělí na nás  čekal odpočinkový den, při kterém jsme si mohli užívat pohostinství  naší Sun Celebrity, opalování a koupání se v krásné zátoce  plné polodrahokamů. Také jsme hledali a každý našel pár kamínků  na památku. Poprvé jsme rozvinuli plachty a nechali vítr, aby  nám pomohl při cestě kolem kouzelného pobřeží. V případě  potřeby jsme všichni dělali kapitánovi plavčíky a okoušeli,  jak tvrdý je chleba námořníků.

Obr. 020 – 024

Nevšední zážitek  nám kapitán jistě nechtěně připravil při proplouvání mezi  pevninou Elby a malými ostrůvky Gemini. Při průzkumu nové kratší  cesty kolem ostrova se v nejužší části mořské dno začalo  velmi rychle zvedat. A než jsme se nadáli, i přes pečlivou kontrolu  podvodních skalisek na přídi, plachetnice uvízla. Naši vodní  průzkumníci ihned naskákali do průzračného moře a už hlásili  aktuální situaci pod hladinou. Dobrou hodinu jsme se různými  způsoby snažili ze skalního sevření dostat. V jeden okamžik  se z motoru vyvalil oblak černého dýmu, kapitán rozhodl, že  musíme chvíli počkat, jinak motor úplně spálíme. Půlka posádky  naskákala do gumáku, aby loď odlehčila. Druhá půlka se shromáždila  na zádi u kormidla, aby byl předek lehčí. Plachetnice se začala  pomalu pohybovat a průzkumníci hlásili, že už na skále nesedíme.  Hurááá! Posádka na gumáku musela vlastními silami otočit  příď plachetnice do směru, kterým jsme sem tak pracně připluli.  Kapitán udával pokyny a znovu nahodil motor. Loď byla volná,  stále jsme však museli dávat pozor na hloubku pod námi, člověk  nikdy neví. Rychle jsme se vzdalovali od nebezpečné úžiny, ale  také od gumáku, který zachraňoval našeho potápěče, který  zůstal ve vlnách sám. Vše naštěstí dobře dopadlo, ale odnesli  jsme si poznatek, že přestože loď vydávala signál nouze v podobě  pravidelného pípavého zvuku, tak nám nikdo z okolních plachetnic  ani jiných plavidel na pomoc nepřišel…. Zřejmě se nemohli  pohnout, jak se zatajeným dechem v bezpečné vzdálenosti pozorovali,  jak vše dopadne.

Naše cesta pokračovala  do malého přístavu Lacona. Cestou jsme si ještě prohlédli  nádhernou a záhadnou zátoku Racků. V malé restauraci u pláže  jsme si dali zaslouženou večeři a z otevřené terasy pozorovali  světelné odrazy na vodě a hvězdy nad námi.

Po probuzení do úterního  rána nám kapitán oznámil, že mapy s předpovědí počasí  hlásí nemilou zprávu a to, že se na ostrov Elba žene smršť  v podobě velkých přívalových dešťů a větru. Bylo rozhodnuto,  musíme se vrátit do přístavu Porto Azzurro, kde se v hluboké  zátoce ukryjeme a nečas nějak přečkáme. Vítr začal nabírat  na síle a tak jsme opět rozvinuli plachty a rychlostí devíti  uzlů (16,6 km v hod.) jsme uháněli do úkrytu.

V přístavu jsme čekali  dva dny na uskutečnění předpovědi, která byla postupně neustále  odsouvána na pozdější dobu… Nakonec se to nejhorší mračno  rozpadlo dřív, než na Elbu dorazilo. V úterý večer přišel  prudký déšť a vítr s námi smýkal ze strany na stranu. Prázdná  kajuta nám posloužila jako menší obývák a karty zahnaly myšlenky  na to, co se děje venku.

Obr. č. 025 Večerní procházka na pevnině a pozorování  mraků nad horami.

Středa byl další  den, kdy jsme čekali, až se počasí umoudří. Dočkali jsme  se až odpoledne. Na plachetnici spadly poslední kapky, černý  mrak odplul na moře a sluníčko zase ukázalo své paprsky. Obloha  a přírodní scenérie byly opět kouzelné.

Obr. č. 026  - 027

Naši tři odvážlivci  si šli vyzkoušet rychlý ponor do mírně ztemnělého moře.  A zbytek posádky začal připravovat večeři. To jsme ještě  netušili, že si pro nás naši průvodci připravili další   zajímavý zážitek v podobě noční přeplavby do přístavu  Portoferraio. Vypluli jsme  pár desítek minut před půlnocí,  cesta měla trvat 3 hodiny. Bez dek a spacáků se na palubě vydržet  nedalo. Vítr byl studený a zalézal do všech škvírek. Obloha  byla jasná, hvězdy padaly jako o závod, sem tam jsme na pevnině  zahlédli světýlko, které naznačovalo přítomnost civilizace.  Jen ti nejotrlejší a kapitán vydrželi do konce plavby, ti méně  zdatní, nebo více unavení spokojeně chrupkali ve svých kajutách.

Obr. č. 028  Ráno v přístavu Portoferraio.

Čtvrteční ráno nás  opět uvítalo modrým nebem a poklidným mořem. Kotvili jsme kousek  od přístavu Portoferraio a čekal nás výlet do jeho staré části  plné malých uliček, kouzelných zákoutí a útulných kavárniček.  Den byl opět horký a naší možná větší touhou bylo koupání  na některé z krásných elbských pláží.

Obr. č. 029 Čekání na zbytek expedice.

Obr. č. 030  Touto bránou vstoupil Napoleon na Elbu. Vedle krámek se zmrzlinou.

Obr. č.031 Maják v malé pevnosti.

Obr. č 032 Sídlo  Napoleona na Elbě.

Obr. č. 033 – 037 Pohledy na přístav.

Na noc s námi kapitán zakotvil u malé pláže a  konečně také došlo na koupačku. Na obzoru se rýsoval přístav  Portoferraio. Západ slunce za městem byl opravdu krásný.

Obr. č. 038

Páteční den byl naplněný aktivitami a zážitky  až po okraj. Hned po snídani jsme roztáhli plachty a vyrazili  do našeho posledního kotviště přístavu Marciana Marina. Vítr  foukal velmi svižně a tak cesta rychle utíkala, za dvě hodinky  jsme byli v cíli. Marciana Marina je kouzelný malý přístav,  nad kterým se tyčí nejvyšší vrchol ostrova Monte Capanne.  Zatímco u pobřeží svítilo krásně slunce, tak vrcholky hor  se ukrývaly v mracích.

Obr. č. 039

Museli jsme se rozhodnout,  jestli se vypravíme na vrchol Monte Capanne, nebo ne. Martin nás  vyvezl do jedné z horských vesniček Marciana, čím nám ušetřil  pořádný kus cesty šlapání po silnici. Městečko bylo pod  úrovní mraků, které se nad námi líně převalovaly. Bylo už  dávno po obědě a tak jsme neměli moc času, prohlídka městečka  proběhla rychle a už jsme směřovali k lanovce, která případné  zájemce na vrcholek vyveze.

Obr. č. 040 – 046 Pohledy na horské městečko  Marciana a naši členové expedice

Lanovka na vrchol Monte  Capanne je opravdu mimořádný zážitek. Někdo by mohl říci,  že je jen pro silné povahy. Do kabinkové „klece“ se vejdou  ve stoje dvě osoby. Odvážné členky expedice se rozhodly vyzkoušet  štěstí, věřily, že se mraky rozestoupí a tak se vydaly k vrcholu.  Zamávali jsme jim na rozloučenou a udělali poslední foto…

Obr. č. 047  – 048

Zbytek expedice se vydal směrem k druhé  horské vesničce Poggio. Cestou jsme si prázdné láhve naplnili  zázračnou vodou z Napoleonova pramene a hned se nám šlapalo  lépe. Poggio se nám zdálo být ještě malebnější než Marciana,  objevili jsme tam krásné náměstíčko se studnou uprostřed,  kam si místní obyvatelé chodili pro vodu. Květy ibišku tam  měly velikost lidské hlavy a z úzkých uliček dýchala historie.

Obr. č. 049  – 050

Cesta zpátky na pobřeží  utíkala rychle, šlo se totiž z kopce … Místní cyklisté nám  poradili zkratku, zaradovali jsme se a vyrazili. Cesta vedla elbskou  divočinou, čekali jsme, kdy na nás vyskočí nějaký chlupatý  obyvatel. Nestalo se, u moře jsme se odměnili úžasnou jogurtovou  zmrzlinou.

Obr.  č. 051 – 052

Naše plachetnice už  čekala. Uvařila se večeře a posledním krásným západem slunce  se s námi Elba rozloučila.   

Obr. č. 053

Nezapomenutelným závěrem  naší expedice byla večerní prohlídka přístavu Marciana Marina.  Po dvacáté hodině městečko ožilo živým ruchem, který byste  jen těžko hledali přes den. Podél pobřeží si místní obchodníci  rozložili své krámečky a lákali kolemjdoucí ke koupi různých  drobností umně vyrobených. Světla se odrážela ve zklidněné  mořské kladině, k uším doléhal zpěv místní zpěvačky  a člověk měl pocit, že by už nikam jezdit nemusel… vždyť  co by ještě mohl hledat, když všechnu krásu má právě teď  před sebou.

Obr. č. 054  - 061

Poslední den našeho  pobytu na Elbě byl úklidový. Začalo se v podpalubí a pokračovalo  na palubě a končilo na špičce stěžně. Sun Celebrity se po  týdnu zase leskla v plné své kráse připravená pro novou posádku.

Obr. č. 063  – 064

Obr.  č. 062  Poslední pohled na domečky a čisté moře Marciany  Mariny.

Zbývá popadnout všechna zavazadla (a že  jich bylo) a vydat se na autobus, který nás zavezl zpět do Portoferraia.  Lístky na trajekt do přístavu Piombino jsme koupili v okýnku  u unuděné paní. Zbývalo 45 min. do odjezdu. Trajekty jezdí  na čas a po moři letí s úžasnou rychlostí. V prostoru pro  cestující členové expedice využili posledního možného času  k odpočinku před cestou, jednoduše řečeno „vytuhli“. Po  vylodění jsme měli trochu obavu, zda na nás stále čekají  naše zebrovaná auta na stejném místě, byly tam. Vyrazili jsme  na cestu k domovu, trochu smutní, ale plní zážitků, které  nám už nikdo nevezme.

Další fotografie