Bushman Expedice v srdci Kalahari... pokračování
Domluva s paní, co nám rezervovala tábořiště v Central Kalahari, byla složitá. Pětkrát (to nepřeháním ani si nevymýšlím) jsem jí volal a hláskoval mailovou adresu, protože zuřivě trvala na tom, že mi pošle mail. Napošesté – to už jsme čekali čtvrtou hodinu – jsem jí zavolal, že už čekat nehodlám a předpokládám, že na bráně budu mít rezervaci. A ona mi moc mile řekla, že už před dvěma hodinami tam volala a je to zařízené. Kdyby to nebylo v Africe, rozčiloval bych se.
Nechtěli jsem rácet čas, takže jsme hned sedli do auta a přejeli asi 250km k městečku Rakops. A tam se to stalo. Byl už soumrak, když jsme se utábořili v kempu a zvedli hlavu k obloze. V tom okamžiku bylo vymalováno. Příští dvě a půl hodiny jsme poskakovali kolem stativů a cvakali hvězdné nebe. Byla to taková podívaná, jaká nejde sdílet slovy. A fotky to nedokážou zprostředkovat. Cofi skákal od Jirky ke mně a ode mě k Jirkovi a zasvěceně hodnotil: „Ta je skvělá! Takhle stojí za prd, vedle jí má lepší. Tahle je rozmazaná, to rovnou smaž...“ A my se snažili, abychom udělali lepší obrázek než kamarád... Legrace a krása.
Z Rakops jsme se vydali ráno v šest po ledové sprše ke krásce, na kterou jsme byli zvědaví. Central Kalahari je rezervace, která je o kousek větší než Slovensko (52 000 km2 versus 49 000 km2), takže o cestování není nouze a vzhledem k poměrně malému počtu tábořišť je šance, že nebudete potkávat příliš mnoho lidí.
Hned za Rakopsem jsme sjeli z asfaltu a dali se přímkou k západu. Nejprve vyprahlými pastvinami, pak křovinami. Všude se popásaly krávy. Pak zmizely a začaly se objevovat příznaky přítomnosti divokých zvířat. Stopy antilop a dokonce i sloní šlápoty a trus. V téhle vyprahlé krajině zajímavé a nečekané.
Brána parku se objevila po 45 kilometrech. Chlapík na recepci o nás nic nevěděl. Ale jen do okamžiku, než si kluci všimli papíru připíchnutého na nástěnce. Bylo tam napsané jméno MARIGO SEZNAM, GERMANY a data, na která jsme chteli rezervaci se jmény tábořišť. Heuréka! Bylo mi hned jané, proč mail nepřišel. Adresu marigold (at) seznam.cz si šikovná paní ve wildlife office Big Foot Tours změnila na poetické jméno Marigo Seznam a přestěhovala mě do Německa. Nevadí, hlavně, že jsme tu.
Vyrazili jsme. Ještě nás čeká 38 kilometrů cestou do nitra rezervace. Už divočina, ještě ne oblast, kde by měla být zvířata lehce k vidění. Opakuju klukům, že je zima a že pravděpodobně to bude se zvířaty bída, ať jsou připravení. Počítám s tím, že to bude jednou dvakrát za den nějaké kopyto a nic víc. Když sjedeme do Deception Valley, kde se cesty rozbíhají do několika směrů, je mi jasné, že putování srdcem Kalahari bude výjimečné. V prachu cesty si hrají zemní veverky a na vyprahlé pláni se ve žluté vysoké trávě procházejí antilopy skákavé. Po pár stech metrů potkáváme gemsboky (přímorožce jihoafrické) a u nich zrovna lovícího hadilova písaře. Sedím za volantem a zvolna dostávám výraz, jaký mám, když se afrika daří. Připitoměle se usmívám a blaženě vrtím hlavou. Tohle jsem nečekal, ale jsem vděčný. Fotíme, vylézáme z auta a nasáváme atmosféru. Klid, ticho, bezvětří. Zvířata se nás bojí, ale neprchají. Tady vystoupit můžeme. V celé Central Kalahari je to na vlastní riziko povolené. Není tu totiž nikdo, kdo by vás mohl kontrolovat. Široká pláň Deception Valley dýchá horkem. Vzduch se vlní...zrovna jako v dokumentech. Není nesnesitelné vedro jako tu bývá v létě. Asi 31 stupňů.
Máme před sebou ještě asi 80-90 kilometrů. V údolích a pánvích se jede skvěle, mezi nimi jsou ale písčiny a buš, kde musíte hlubokým pískem, místy jen 20km/h, takže musíme jet, anychom nestavěli stan po tmě. Dnes spíme na místě, které se jmenuje Phokoje. Jsme tam asi v pět odpoledne, máme ještě hodinu a půl světla. Stavíme stan, Jirka začíná vařit. My s Cofim jdeme na dřevo. Oheň zapalujeme v osm hodin. Dáváme si brandy na oslavu a Hunter´s na žízeň. Kalahari je tichá. Když zapadalo slunce a chvíli po soumraku, zpívaly cikády a hmyzáci. Teď je ale ticho. Skoro úplné. V deset přikládáme a jdeme spát. Je chladno, ale proti zimě v Marakele je pohoda. O půlnoci ještě jednou vylézáme a přikládáme. Pak už spíme až do rána...
Zdraví vás Martin Šíl
