Reportáže z cest

Bushman expedice: Po stopách pandy

Mlha ukrývá okolní vrcholky kopců. Pomalu se plazí po svahu, aby dokonale zničila už tak špatný výhled do údolí. Drobný déšť přechází ve sněžení. Cítím, jak mě bolí záda od popruhů a náladu mám mizernou jako počasí. Drží se mě už skoro týden. Déšť, sníh, mlha, vítr. Šedivo. Totálně nefotitelno. 

Pohybuji se ve výškách okolo 3.000 m.n.m. a hledám tvora, jehož spatření ve volné přírodě patří do kategorie zázrak. Dnes to ale vypadá, že se žádné dít nebudou. Mimo pár hromádek trusu takinů, jsem nenašel jedinou známku o přítomnosti živého tvora. Odhaduji cestu zpět k autu tak na tři hodiny. Nezbývá než se otočit a sejít po nepřístupných svazích Motianling Mountains zpět do údolí. Vracím se po okrajích bambusového porostu s nadějí, že se na mě usměje štěstí. Je mi stále více jasné, že kdyby v bambusových houštinách něco bylo, uvidím to, až když o to zakopnu. Další den s prázdnou paměťovou kartou… U budovy strážců parku můj průvodce na chvíli zmizí. „Pojďte se podívat! Pan Miao Vám chce něco ukázat!“ volá na mě ze dveří. Vcházím se zdvořilou úklonou do malé místnosti, kde červené uhlíky v plechové míse uprostřed, připomínají, jak ošklivo je venku. “Posaďte se!“ ukazuje drobný stařík na židličku pro panenky. Z toho se nikdy nezvednu, napadá mě, když se snažím poskládat na ten drobný kus nábytku. „Podívejte se,“ strká mi mužíček se šibalským úsměvem display mobilu před obličej. Je tam – bambusový medvěd – panda velká! „To jsem vyfotil včera!“, chlubí se. Podívám se na těžký batoh plný fototechniky a na dědův mobil. Nevím, jestli se mi chce smát nebo něco rozbít. Poděkoval jsem nejstaršímu strážci za povzbuzující fotografii. Pandy tu zjevně jsou, minimálně jedna. Chtěl jsem odejít, ale na miniaturní stoličce mi tak zatuhla kolena, že jsem se nemohl zvednout a to samozřejmě dokonale pobavilo všechny přítomné. V autě se dozvídám, že i pan Miao, který žije v okolních horách celý život, viděl pandu jen párkrát – i pro něj to byl svátek!

Další fotografie