Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest Bushman Expedice Namibia - očekávané setkání s pouští (2.část)

Bushman Expedice Namibia - očekávané setkání s pouští (2.část)

Expedice začala již na pražském letišti, chvíle napětí, ale dorazili všichni. Z Prahy do Windhoeku jsme letěli přes Dubaj a Johannesburg. Let byl celkem v pohodě, většinu času prospíte nebo projíte a najednou stojíte na africkém kontinentu.
image

Windhoek, hlavní město Namibie.

Nejstarší kamennou stavbou je Stará pevnost (Alte Feste), vybudovaná v letech 1890-91 jako hlavní velitelství německého koloniálního vojska. Aktuálně je to sídlo historické sekce Státního muzea. Před pevností se tyčí Reiter Denkmal. Bronzová socha jezdce Schutztruppe stojí přesně na místě, kde byl první německý tábor. Památník byl vytvořen v roce 1912 na počest německých vojáků, zabitých ve válkách s Namy a Herery v letech 1903-7 a Kalaharské expedice z roku 1908. Zvláštností města je i meteoritická fontána, která byla vytvořena ze 33 meteoritů, nalezených u města Gibeonu počátkem 20.století. Na zem dopadly před 600 miliony lety a jednalo se o největší vesmírnou spršku, která kdy zasáhla naši planetu.

Na letišti ve Windhoeku nás čekal Justus, náš průvodce a řidič v jedné osobě. Batohy jsme naložili do auta a před cestou do Arrebush Lodge jsme se zastavili ve městě dokoupit pár nezbytností. Po ubytování, vybalení a hygieně po cestě jsme se vrátili do města na večeři, pohodová restaurace Joe´s Beerhouse a na začátek cesty ochutnávka Springboka, Oryxe, Kudu, pštrosa, zebry… a samozřejmě Amaruly. Každý, kdo tohle pití nezná, ale zná Baileys, je doma.

Amarula se vyrábí z exotického ovoce afrického stromu marula, jemuž se lokálně říká - sloní strom, protože se pod jeho větvemi shromažďuje velké množství slonů, kteří ochutnávají jeho zrající plody. Mají světle žlutou barvu a velikostí a tvarem jsou podobné středně velké švestce a mají velkou pecku s vysokým obsahem olejů. Lokálně se plodům maruly přičítají afrodiziakální účinky. Plody se sklidí, vypeckují, dužina (oplývající vitamínem C) se nechá zkvasit, což je proces, který začíná přidáním pivovarských kvasinek podobně jako u vína. Destilace se provádí v měděných kotlích, což umožňuje plné rozvinutí chutí ovoce. Po vypálení se líh nechává zrát dva roky v malých dubových soudcích a smíchá se s čerstvou smetanou. Výsledkem je bohatý, měkký a smetanový likér.

Druhý den, řádně odpočatí, po příjemné snídani ve společnosti snovačů, jsme přebalili zavazadla - nutné věci na palubu, ostatní do zavazadlového prostoru v zadní části auta a vzhůru do 321km vzdáleného kempu Sesriem.


Sesriem – setkání s pouští

Justusova posila Jonas je usměvavý a v pohodě. Oba mají svojí zemi evidentně moc rádi a ochotně odpovídají na spousty otázek od politiky, školství, zdravotnictví, až po historii, vztahy k bývalým kolonistům, běžným poměrům mezi lidmi a také ví spoustu věcí o přírodě a místních přírodních zvláštnostech. Hlavně Martin je tak zvědavý, že se už na začátku cesty bojím, aby tady nechtěl zůstat.

Je nás vlastně osm, celkem pohodové složení, 6 chlapů a 2 ženy. Zatím to vypadá na pravidelnou dezinfekci slivovicí a ochotu si pomáhat a vyjít vstříc. Na každé cestě je důležité, s kým ji sdílíte…

Vzhůru po asfaltu – ale jen prvních cca 70km. K dnešnímu dni je pouze necelých 15% namibijských cest asfaltových, zbytek tvoří prašné silnice. A slovo prašné jen málo vystihuje asi 200m dlouhý závoj prachu a jemného písku za autem a v případě že jede něco v protisměru a není dobrý vítr, poměrně dlouho vůbec není vidět, kudy jedeme. Pokud dojíždíme jiné auto, fandíme klukům, aby se s tím nemazali a předjeli, ještě než se udusíme. Sliznice dostávají první ochutnávku toho, co je čeká v následujících dnech. Zavření oken je totiž nemožné, auto se okamžitě mění v pojízdnou mikrovlnku.

Podél cest se táhnou nekonečné ploty, kterými jsou obehnány jednotlivé farmy. Zvláštnost je hranice farem přetínající cestu. Nemusí se z auta a neotvírají se vrata jako kdysi, ale plot je až k cestě a na cestě jsou velké kovové rošty, bránící tomu, aby neutekla zvířata z jedné farmy na druhou. Cestou míjíme první divoká zvířata a ptáky, Jižního zpěvavého jestřába (Melierax canorus), kolonie Snovače pospolitého (Philetarius socius), jehož hnízda patří k největším a nejkrásnějším v ptačí říši. Hnízda vypadají jako kupa sena složená na vysokém stromě se spoustou vletových otvorů na spodní straně. Mohou být desítky let stará (dokud strom, nebo telegrafní sloup udrží jejich váhu). V hnízdě žije i více než 100 ptáků. Vnitřní teplota je kolem 18 stupňů a nekolísá, zatímco venku je i 33 nad nulou. Hnízda často využívají i jiní ptáci, včetně malého černého sokola. Snovači se z 80% živí hmyzem, což je zároveň jejich jediný zdroj vody. Obdivujeme typickou vzácnou rostlinu této oblasti - stromovou aloe. Plný název je aloe dichotoma (česky aloe rozsochatá). Velikostí je to pořádný strom a z vydlabaných větví si Sanové (Křováci) vyráběli toulce na šípy a cestovní pouzdra.

Sesriem camp je oáza v poušti, dojíždíme, stavíme stany, dáme místní skoropivo (hlavně že je studené) a vyrážíme do kaňonu. Sesriem znamená "šest řemenů", což představuje popruhy, kterými se dříve vytahovala vědra s vodou ze dna kaňonu. Voda je pouze v nejzazším místě a cesta dnem kaňonu s představou masy vody, která se tudy občas valí a dosahuje do výše sedmi metrů, je zvláštním zážitkem.

Materiál který nás obklopil je zvláštní, jako by někdo vyrobil kaňon z hrubého betonu, voda se tady nevsakuje, takže drahocenná tekutina řeky Tsaucheb opravdu jen proteče a ztrácí se v poušti Namib. Návrat do kempu a soumrak v bazénu za asistence dospělého samce Oryxe, kterého se nepokoušíme kontaktovat, víc než metr dlouhé rohy a naprostá nebojácnost si dokážou zjednat respekt! Takže dobrou, jo a boty si dejte do stanů a nenechávejte nic venku, šakali jsou strašní zloději a boty budete potřebovat.


Sossusvlei - ta nejčervenější 

Ráno vstáváme kolem páté a hned jak otevřou bránu parku, vyrážíme – je to 45km k Duně 45 (duny se tu číslují právě podle vzdálenosti od brány parku). Je naprostá tma a tak trochu dospáváme v autě. Poušť Namib je nejstarší pouští světa, má největší duny a nejčervenější písek. Je dlouhá 2000 kilometrů a táhne se podél pobřeží Atlantického oceánu od řeky Oranje až k Angole. Široká je průměrně jen 60-80 kilometrů, největší šířka je uprostřed - 150 kilometrů. To je právě oblast Soussusvlei, kde je zároveň nejčervenější.

Co se týče stáří, odhaduje se na 80 miliónů let. Červená barva je způsobená tím, že písek obsahuje oxid železa. Duny se pohybují přibližně 10 metrů ročně.
Průměrná výška dun je 260-280 metrů. Nejvyšší dunou v této oblasti, na kterou se dá vylézt, je právě duna 45. Za svítání se jeví z auta jako nevelká hromada písku. Ten omyl, když se dostanete na úpatí a pustíte se do boje s hlubokým pískem! Místy je sklon příkřejší než 45 stupňů a udýchat stoupání je těžší a těžší. Jen se dostat dost vysoko, sednout si na hranu a vychutnat si východ slunce... Je to neskutečná nádhera…

A kdo si troufne, skočí cestou dolů do strany a klouže až na zem…

Pod dunou jsme posnídali a vydali se na další fascinující místo, do údolí Dead Vlei, vzdáleného asi 4 kilometry.
Zdejším dunám se taky říká "hvězdicové duny", protože při pohledu seshora mají tvar hvězdice. V prohlubních mezi nimi se po deštích tvoří jezírka. Poslední jezírko tady ale bylo spatřeno před 7 lety. O jejich někdejší existenci svědčí pouze bílé plochy mezi dunami. To je také případ Dead Vlei.

Dead Vlei pokrývají seschlé 600 let staré akácie, které původně vyrostly v zeleném údolí. Nová duna ale zavála přístup vody, takže od té doby jsou od vody odříznuty a usychají. Tento obrázek doslova odpovídá svému názvu - Mrtvé údolí. Stromy jsou suché a na to jak dlouho tu stojí, jsou neskutečně zachovalé. Je tu takové horko, že neshnijí, neztrouchniví a dřevokazný hmyz by tu nepřežil. Vlastně je to tak typické místo pro Namíbii, že sem míří snad každý, kdo se do téhle Africké země podívá.

Půda je tu pekelně rozpálená a jen Oryx se tváří, že je mu fajn. Justus nám ukázal trnitý keř, který koření velmi hluboko a postupně vytváří ostrovy v poušti a který Oryxům chutná. Bohužel si nepamatuji jeho název. Stejně jako názvy rostlin, které vypadají zcela suché a po zalití trochou vody z lahve do pár vteřin rozkvetou…                                                   

Solitaire – oáza v poušti

Písky pouště Namib jsou ohraničeny pohořím Naukluft. Vydáváme se tedy na 147km klikatých kamenitých a prašných cest. Pohoří Naukluft dosahuje výšky 1000 metrů a je proslavené svými tufovými formacemi, které společně s dunami Sossusvlei tvoří národní park Namib-Naukluft. Při cestě na sever jsme pohoří přejížděli a setkali jsme se zde s úžasnou rostlinou, které tady říkají Bush tea, nebo v Afrikaans Teebossie, či v řeči křováků Ikhootorotorosen!

Myrothamnus flabellifolius je rostlina, kterou někteří přirovnávají ke studenokrevným živočichům. Je neskutečně adaptovaná na drsné podmínky, v kterých roste. V období sucha vypadá úplně suchá, ale stačí několik minut deště a jako zázrakem se změní v krásně olistěný zelený keřík. Je plná pryskyřice, obsahuje hlavně kafr a eukalyptol, je 0,2 až 1,2 metrů vysoká, vyskytuje se v koloniích s rozsáhlými systémy kořenů. Je to dvoudomá rostlina s opylováním větrem a původní obyvatelé jí používají na čaj, jako koření a k různým léčebným účelům. Bush tea je vedena na Červeném seznamu jihoafrických rostlin od roku 2009.

Co se obecně týče rostlin a pohybu ve volném terénu, na sandály už to moc není, všude na zemi jsou suché části trnitých keřů s tak 5cm dlouhými trny jako jehla tvrdými a jsou tudíž schopné se zabodnout do nohy i šikmo ze stran, jak mi rychle předvedly.

Jižní část Namibie obývají především Namové, kteří sem přišli v 15. století z Kapska a vyhnali původní obyvatele. Původními obyvateli byli Sanové a Damarové. Sanové jsou křováci, kteří žijí dodnes v poušti Kalahari a zůstali u svých přírodních zvyků, zatímco Damarové se přizpůsobili a pod vlivem bílých misionářů přešli na křesťanství. Občas na cestách potkáte místní na dvoukolácích tažených osly, místní tomu říkají Kalahari Ferari.

Celkem žije v Namibii 18 kmenů, (z toho 6 v tzv. Capriviho pásu). Namové patří do stejné jazykové skupiny jako Sanové, tzv. khoi-san, která je charakteristická klikavými zvuky mezi řečí. Pohodová oáza klidu, kde jsme smyli prach z cest, postavili stany a večeřeli jídlo vařené Jonasem na ohni (mimochodem naprosto skvělé), je Solitaire guest farm. Je zajímavé, jak tady trpí foťáky a vysvětlení je snadné, večer za bezvětří uděláte fotku s bleskem a na ní „sněží“ drobný písek. Člověk si to vůbec neuvědomuje, ale je to všudypřítomná a stále trvající práce pouště.


 

Walvis Bay a Swakopmund

Ráno vyrážíme na další cestu na severozápad s cílem ve 265 km vzdáleném Swakopmundu. Cestou potkáváme první menší stáda zeber, oryxů, springboků, pár pštrosů a najednou brzda – jdeme oslavit překročení Obratníku Kozoroha. Cesty se zatím klikatí v kaňonech, a když už potkáme auto, většinou to stojí za fotku. Dojíždíme k místu, kde se během 2. sv. války ukrývali dva němci se psem, Kuiseb Canyon je neskutečně nehostinné místo pro život.

Henno Martin a Herman Korn z dálky sledovali šílenství v Evropě a protože by je ve Windhoeku odvedli, utekli i se psem Ottem do pouště Namib, učili se jak najít vodu, jak si postavit obydlí, jak lovit. Dva a půl roku v pustině, co to asi udělá s psychikou? Ptal jsem se Jonase jestli neví jak dopadli, Herman prý zemřel při autonehodě ve Windhoeku brzy po válce a Henno zemřel v roce 1998, oba byli po válce zatčeni, ale po zaplacení je nedeportovali do Německa a mohli v Namibii dál vykonávat profesi geologů. Henno napsal knížku a byl podle ní i natočený film.

Po pár desítkách kilometrů se krajina narovnává, přibývá světlý písek, blížíme se k pobřeží a cesta je jak zvlněná roleta plná prachu. Dojíždíme do Walvis Bay, které leží 30 kilometrů jižně od Swakopmundu a na rozdíl od něj má zcela anglický ráz. V držení Britů zůstal i v době, kdy byla Namibie německou kolonií. Dokonce i poté, co získala země samostatnost, byl ještě tři roky pod správou Jihoafrické republiky. Je to jediný námořní přístav na Pobřeží koster a jako takový je strategickým místem.

Walvis Bay doslova znamená Velrybí záliv a tato zvířata sem skutečně připlouvají v době páření. Po zbytek roku sem jezdí především ornitologové pozorovat ptáky. Příliš jsme se nezdrželi, už se těšíme do Swakopmundu na jídlo.

Swakopmund je dnes druhé největší město v Namibii a říká se, že je němečtější než leckteré město v samotném Německu. Myslím, že to můžeme bez problémů přijmout s tím, že je snad i čistší a to jak slohem, tak pořádkem na ulicích. Město je staré 100 let. Němci tady chtěli vybudovat přístav, který by konkuroval britskému Walvis Bay, což se jim ovšem nikdy nepodařilo, protože moře je mělké a je neustále zanášeno řekou. Swakopmund doslova znamená "ústí řeky Swakop". Nyní je Swakopmund významným rekreačním střediskem a údajně je to jediné místo v zemi, kde se dá koupat v oceánu. I to musíme vyzkoušet, ale je opravdu neafrická zima a tak snad zítra…

Pokračování...