Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest Bushman Expedice Namibia - nejdelší příjezd do národního parku Etosha (3.část)

Bushman Expedice Namibia - nejdelší příjezd do národního parku Etosha (3.část)

Po snídani vyrážíme na třetí nejdelší přejezd, čeká nás 330 km vedrem do Národního parku Etosha. Cestu lemují spousty termitišť. Do parku vjíždíme středem, bránou kousek od kempu.
image

Etosha – Okaukuejo

Park byl založen v roce 1907, tedy ještě za německé kolonie. V tu dobu zabíral plochu 90.000 km2 a byl to největší park na světě. Dnes má 22.000 km2, z ostatních částí vznikly po úpravě zákona v roce 1964 soukromé farmy. Součástí parku je i pánev Etosha, název pochází od Sanů a v jejich jazyce to znamená "velké bílé místo", čímž mají na mysli plošinu, zaplněnou vysychajícím jezerem, ta je dlouhá 90 km a široká 50 km. Její plocha je 4.000 km2, což představuje celou 1/5 národního parku.

I tak patří Etosha k největším a nejpestřejším zvířecím parkům na světě. Žije zde 114 druhů savců a na 340 druhů ptáků. Brány parku a kempů se zavírají se západem slunce, což je v tuto roční dobu přibližně v půl sedmé. Po vjezdu do parku začne platit zákaz vystupování z aut, po zavíračce se už nesmí nikdo venku volně pohybovat ani auty. Nestíháme, je skoro západ slunce, takže rychle postavit stany a k napajedlu pozorovat neskutečnou nádheru zapadajícího slunce a v něm postupně přicházejících nosorožců, šakalů, žiraf, antilop, přilétajících ptáků. Jeden z nosorožců si ustlal přímo pod zídkou napajedla, Nikomu se nechtělo odejít, ale čeká nás vstávání v pět a celý den safari, takže honem spát. V noci bylo slyšet lvy, hyeny a přímo z kempu vytí slídících šakalů. Bohužel je někteří „cestovatelé“ krmí a tím ubližují jak jim, tak sobě. Šakal pak loudí, nebojí se jít blízko a pokousání není nic výjimečného. Na mnoha místech kempu visí informace o vzteklině, ale lidi jako by nečetli. Slávek navíc neposlouchal pokyny, a i když nechal sandály venku  jen 10 minut, jeden zmizel. Naštěstí asi smrděl i šakalovi a tak ho asi po 15 metrech upustil. Ráno otvírám s Jonasem střechu našeho pojízdného domku a vyrážíme k napajedlům.



Etosha – Halali a Namutoni

A je to tady, všichni stojíme a otevřenou střechou si užíváme ranního chladu (asi 27 stupňů) a přibývající zvěře. Čeká nás 200 km parkem. Napajedla nejsou prázdná, ale dost zvěře se potuluje kolem auta cestou. Je znát, že se tady neloví, vypadá to, že nás nepovažují za nebezpečí a někdy neutečou, i když zastavíme. Oryxe má Namibie ve znaku a je to nádherná antilopa. Nezaměnitelné rovné rohy (česky se také jmenuje přímorožec), které nemá jen na parádu, ale dokáže je použít i v boji. Je vidět i pár Oryxů se zlomeným rohem. Jejich organizmus je neskutečně uzpůsobený pobytu v poušti, od jiné hustoty krve, schopnosti ochlazovat nozdrami na vrcholcích dun celé tělo, „pít“ vlastní slzy až po tvar spárků uzpůsobený pro pohyb v hlubokém písku. Pohybují se osamoceně, nebo v malých skupinkách do čtyř kusů. Zebra damarská se vyznačuje tím, že má pruh mezi pruhy. Každé pruhování je navíc jedinečné, podobně jako u člověka otisky prstů. Objevují se menší stáda kolem dvaceti kusů.

Drop kori (Ardeotis kori) je s výškou až 1,2m a váhou až 19kg největší létající pták. Upřednostňuje pohyb po zemi, když je ale v úzkých, tak se klidně vznese. Žere semena, ještěrky, hady a hmyz. Úplně jsem zazdil jména všech napajedel, která jsme míjeli, nebo ke kterým jsme zajížděli, utkvěla mi jen vyhlídka Sueda z které byl nádherný pohled na bílou pánev Etosha. Dá se odtud prý spatřit fata morgana, nám předvedla „jen“ zrcadlení, díky kterému nepoznáte, co je zem a co vzduch. Dojíždíme do kempu Halali a okamžitě mizíme v bazénu. Prý jen pro ubytované, ale udržte se po půl dni v prachu a vedru a se sluníčkem vypraženou hlavou… Po osvěžení vyrážíme na chvíli pěšky k napajedlu. Jdeme určitě dobře, podle cedulí na vlastní riziko a kemp se zbavuje odpovědnosti. Neměli jsme štěstí a kromě žirafí zdechliny a pár antilop jsme nic neviděli. Vyrážíme do Namutoni…

A hned pár kilometrů za kempem narážíme na stádo asi třiceti slonů s mláďaty. Naprostá nádhera… Sloni pomalu přechází cestu, samice hlídají mláďata a nás utišila přítomnosti sloního stáda. Africký slon váží 4-7 tun, je větší než Indický, kly mají i samice a má větší ušní boltce v poměru k tělu.


Žirafa si pochutnává na listech trnitých akácií. Vzhledem k její výšce ji o tento druh potravy nemá kdo připravit, ale technika holení trnitých větviček je neuvěřitelná. Latinský název žirafy je camelopardalis, tedy "velbloud leopardí" nebo ještě lépe "velbloud v leopardí kůži". Afričané říkají, že žirafa přes cestu znamená štěstí. Skvěle, nám občas přes cestu běhají. Je zvláštní, jak se dokáží mezi akáciemi rychle ztratit.

Noc v Namutoni, v blízkosti staré Německé pevnosti postavené v začátcích kolonizace a zachované v dnešní podobě od roku 1905 má zvláštní atmosféru.

Projevuje se i únava, někdo mizí do vody, někdo k napajedlu, někdo spát. Zítra nás čeká nejdelší přejezd – 600 km Afrikou, takže budíček v pět…

Pokračování...