Reportáže z cest

BUSHMAN: EXPEDICE KIDEPO 2013

Přinášíme vám první část ze zajímavé Expedice Bushman Kidepo k ugandsko-súdánské hranici do odlehlého, neznámého a ještě před několika lety téměř nedostupného národního parku Kidepo.

Naše Toyota Landcruiser Prado, tak trochu obstarožní dáma ošuntělého zevnějšku, ale se spolehlivým a dobře vyladěným motorem, vytrvale ukusuje kilometr za kilometrem z předlouhé, více než 700kilometrové cesty do Kidepa.

„Nejtěžší bývá překonat pohoří Orom,“ dodává šofér Moris, mladý a šlachovitý Ugandaň. Pomalu a zarputile zdoláváme jeden vršek za druhým, jeden kamenný či rozbahněný úsek za dalším. V Kitgume očekáváme nechvalně známé uprchlické tábory. Dnes je sotva rozeznáte od okolních sídel. 

Kidepo je izolované, odlehlé a donedávna velmi málo známé území v severovýchodním cípu Ugandy, těsně u súdánských a keňských hranic. Mohou za to samopaly AK47, kterými se vyzbrojili divocí a nezkrotní Karamodžani po pádu Idiho Amina jednoduše tak, že vyloupili muniční sklady parku. Pomocí zbraní ještě před několika lety vymáhali svá práva vyvoleného národa božího, vedli mezikmenové šarvátky, a dokonce si jednou dovolili napadnout prezidentskou ochranku.expedice kidepo 01

Aby vláda navrátila zašlou slávu národnímu parku, který ještě v 60. letech patřil k místům s největším množstvím zvířat v celé Africe, musela v roce 2001 zavést odzbrojovací program.

Navíc častokrát do parku vtrhli Súdánci, aby zabíjeli zvěř. Někdy přitom zavraždili ugandské strážce přírody nebo prodávali Karamodžanům další samopaly. V Kaabongu divocí Karamodžané jen postávají u silnice, spíše vyplašeně nás pozorují a nás těší, že již nejsou nebezpeční jako před deseti lety.

Přes rozbouřenou řeku

Zcela neočekávanou překážkou se nám nestaly cesty a jejich náročnost, ale řeka Pager, která křižuje cestu do Kidepa. Právě v době našeho přechodu se, po vydatných deštích z předchozího večera, zcela rozlila a zaplavila jediný most na druhou stranu. Vodní živel zastavil stovky cestujících a nám přidělal vrásky na čele. Objížďka nepřicházela v úvahu a jiná cesta neexistovala. Upokojujeme se slovy: „TJA“ – „Tohle je Afrika“. To určitě zvládneme. Padlo rozhodnutí. Počkat, dokud voda opadne ze 130 alespoň na nějakých 90 cm. Pak to naší stařenkou Toyotou přes tu vodu projedeme.

Uběhla hodina, dvě, tři... Voda klesala, ale pomaleji, než jsme čekali. Celou tu dobu se brod stal místem přehlídky domorodých nápadů a pokusů překonat prudkou vodu. Ti nedočkavější se odvážně vrhli do vody a pomalu přeručkovali po mostě. Později se k nim přidali další. Jeden s truhlou na hlavě, jiný se slepicemi pod pažemi. Jiní zas využili dlouhou chvíli a vykoupali se v zátoce nebo se smáli podivně vypadajícím třem bělochům se stejnými klobouky, košilemi a botami. Všichni jsme totiž měli naši expediční BUSHMAN výstroj. Později podnikaví kluci za drobný poplatek ochotně přenesli netrpělivému motorkáři v rukách jeho motorku. Pak se přes řeku prodrala dvě terénní auta, a to pro našeho řidiče Morise znamenalo, že jdeme. Ještě pro jistotu ucpat ručníkem všechny otvory na bocích auta, hlavně ty k zavazadlům, a můžeme jet. Bleskový přejezd divokou vodou sahající po zpětná zrcátka, pedál na podlaze a jsme na druhé straně. Pokračujeme.

Boty nad zlato

U řeky Pager jsem poznal, že expediční boty Bushman jsou opravdu dokonale vodotěsné. A jako na mnoha jiných místech, i zde se mě mnozí domorodci ptali, jestli nemám nějaké rezervní a zda bych jim jeden pár nemohl darovat.

Na jiném místě cesty, na hranicích s Rwandou, mě celník dokonce z bot téměř vyzul. Až když jsem mu vysvětlil, že bez nich nemohu na horské gorily, nechal mě.

Na expedici je vždy důležité mít dobrou obuv. BUSHMAN boty byly pro nás absolutní jistotou. Poskytovaly pohodlí, ochranu, skvěle dýchaly, noha se v nich příjemně cítila, a navíc často upoutávaly pozornost. Nejen domorodců či strážců v parcích, ale i německých turistů a rwandských policistů.

V deštném pralese dostaly nejvíc zabrat. Černé bláto jim nesedělo, ale byla to jen estetika, a po vyčištění to byly znovu naše „Bušmanky“. Párkrát mě ochránily před útoky zuřivých pralesních mravenců, kteří se cíleně zaměřovali na proniknutí pod nohavici kalhot. Pokud jsem neměl kalhoty zastrčené do bot nebo ponožek, byl to můj konec.

Zdecimovaná příroda

Kidepo se otevřelo světu teprve potom, co zde byla zajištěna bezpečnost a opraveny rozbité silnice. Bohužel to, co zůstalo, je jen matným odleskem minulosti, zvláště co se zvířat týče. V dobách, kdy Uganda získala nezávislost, si první prezident Obote uvědomoval jeho cenu a už druhý den vládnutí rozhodl o povýšení bývalé rezervace na národní park. Tušil totiž, že kraj s tisíci různých zvířat může být zlatým dolem turistiky. Stejně uvažoval i ugandský diktátor Idi Amin. Ten v rozmaru přikázal postavit na jedné z kidepských skal multimiliónový hotel. Hotel dodnes není dokončen.

Po svržení krutovládce však park pouze trpěl. Vláda nad ním ztratila kontrolu, území začaly okupovat bandy pytláků a dokonale ho vybily. Říká se, že úbytek zvěře činil 95 %. Definitivně zde byl vyhuben nosorožec ostronosý. V noblesní ubytovně Apoka Lodge je vystavena lebka možná posledního kidepského nosorožce.

Brutálně byla zdecimovaná i stáda slonů. Jedna z nejdivočejších a nejvelkolepějších scenérií ve východní Africe však zůstala. Tvoří ji hornatá a romantická krajina, „nedotčená“ civilizací, s nadmořskou výškou do 1200 m. Kolem parku je několik vrcholů, z nichž nejvyšší má 2752 m. Protínají jej dvě hlavní řeky, Narus a Kidepo, které v období sucha bývají téměř bez vody.

Západní část parku je vlhčí, žije tam více buvolů, antilop a lvů. Severovýchodní sektor je vyprahlejší a žije v něm více polopouštních druhů. Některé, jako například kudu, serval nebo dikdik, v rámci celé Ugandy pouze tady.

Cesta do parku je náročná a dlouhá a obvykle na ni potřebujete celé dva dny. Počet turistů je zde stále směšně malý, dnes se pohybuje okolo 2 700 za rok. To je jen desetina oproti jiným ugandským parkům a se známými keňskými či jihoafrickými parky to raději srovnávat nebudu.expedice kidepo 02
 

Po stopách vzácné zebry

Asi nejvíc žijí v parku buvoli, kteří překvapí zvědavostí a někdy i tisícihlavými stády. Kidepo je domovem slušné populace lvů. Africká noc bez řevu lvů by neměla své kouzlo. V kempu jsme ho slyšeli každý večer. Kromě nosorožců pytláci stihli vymýtit i žirafy a antilopy losí. Oba druhy sem ochranáři zpětně dovezli, ale jejich počty jsou velmi nízké. Kidepo je dnes posledním místem výskytu pravých ugandských zeber bezhřivých. Všude, kde se dříve vyskytovaly, už vyhynuly. Kdysi je nedaleko odsud, do českých zoo, nalovil známý lovec Josef Vágner. V Súdánu a Etiopii už s vysokou pravděpodobností také vyhynuly. Podle posledních věrohodných údajů jich v Kidepo přežívá poslední stovka. Pro nás jsou hlavním cílem expedice. Potřebujeme je zdokumentovat, dokud ještě žijí.

To je vlastně naše hlavní filozofie na afrických cestách. Mnohé africké druhy zvířat zanedlouho prostě nebudou. Hledat poslední zebry v parku Kidepo je však hledáním jehly v kupce sena. Desítky kilometrů ježdění přineslo pohledy na dvě tři malá stádečka pochodující v dálce v kopcích a daleko od cesty. Největší šancí bylo vyčíhat si jedno rezidentní stádo, které pravidelně navštěvuje kemp Apoka. Přichází sem zahnat žízeň a zčásti tady nachází i ochranu před lvy.

Rozlehlý kemp přitahuje ostatně i některá další zvířata, která jakoby instinktivně nachází u lidí více bezpečí. Šest těchto velevzácných zvířat jsme pozorovali už první večer. Jak nám bylo doporučeno, našli jsme je hned za posledními záchody kempu. Na planině se popásali ve společnosti buvolců Jacksonových a vodušek jelenovitých.

Focení to bylo ale náramně náročné. Zamračená obloha, téměř tma, vysoká tráva a neochota zvířat pustit nás blíž – hrály proti nám. Podruhé byla obloha o něco jasnější, ale fotografie nevyšly tak, jak bychom si přáli. Až nakonec, poslední večer v Kidepo, k nám Afrika byla milosrdná a blahosklonně nám naservírovala podvečerní měkké a teplé světlo. To dokonale ozářilo travnatou planinu se zebrami a buvolci.

Velká část populace místních zeber byla vypytlačená a v poslední době navíc i zdecimována jednou koňskou chorobou. Chceme věřit tomu, že poslední bezhřivé zebry Ugandy přežijí, že se jejich počet bude zvyšovat. Stejně jako počet návštěvníků parku. A že naše fotky nebudou za pár let historickými záběry dalšího vyhynulého afrického zvířete.

K velkým jezerům

Když se ubytujete v africkém hotelu a máte dojem, že je dostatečně drahý, aby poskytl průměrný komfort, tak přesto musíte počítat se vším. Teplo, pot, prach, únava z cesty - to vše chcete smýt, ale voda neteče.

Jdete dobíjet velmi potřebné baterky do foťáku a kamery, ale elektřina není nebo jen ve vymezeném čase. A když se už na to všechno chcete, jak se lidově česky řekne "vys...", tak zajdete na záchod a ulevíte si. Pak s hrůzou zjistíte, že záchod nesplachuje, a vás čeká komplikovaná tortura s výměnou pokoje, protože na jiné straně hotelu voda teče.

A když se konečně dočkáte vody, osprchujete a baterky se potichoučku nabíjejí, tehdy si zapnete telku a zjistíte, že k dispozici je jeden kanál, který podle své vůle přepíná barman na recepci a tak vám vnucuje svůj vkus a zprávy v ugandštině.

Vypnete to a blaženě pozorujete ten skvělý výhled z okna, na majestátně se tyčící sopku. V ten moment začne večerní koncert mečení, protože jeden ze zaměstnanců hotelu si právě pod vaším balkonem uvázal kozu a asi jí zapomněl dát napít. Až tma vás vysvobozuje a vy můžete konečně odpočívat. Jsme vysoko a je poměrně sucho, takže myšlenky na malarické komáry vás netrápí.

I proto na svých cestách upřednostňujeme nocování ve stanech. Tento výletní „bušmanský“ lifestyle je sice plný romantiky, ale má své limity. Úmorně se opakující rituál skládání a rozkládání stanu a hlavně protesty vašich zad po dvou týdnech ležení na zemi jsou navzdory karimatkám stále zvučnější, až neodoláte a raději zvolíte dobrodružství afrických hotelů. Ale to je Afrika a my to akceptujeme.

Cesta přes půl světa za to stála

Druhá etapa naší expedice měla za cíl už přece jen známější a navštěvovanější části Ugandy, parky v oblasti velkých jezer. Toto území přitahuje badatele, cestovatele a geografy asi nejvíce. Všichni se zde pachtí a hledají bájné prameny Nilu. Nilů, respektive přítoků této největší řeky, je zde několik.

expedice kidepo 03

Do parku Murchison Falls jsme vstoupili přes bránu Wankwar. Namísto kouzelné a nespoutané divočiny plné zvěře nás šokovaly kolony čtyřiceti kamionů asijských značek. V srdci parku objevili bohatá ložiska ropy, park ne park, tučný zisk je pro vládu důležitější. Znechuceně jsme pokračovali dál na jih, k slavné oblasti Paraa, což v překladu znamená: „Tam, kde žije hodně hrochů“.

Dnešním cílem jsou ugandské žirafy Rothschildovy, které zde nacházejí svůj poslední azyl v Africe. Jinde je uvidíte jen v malém počtu na asi dvou třech malých územích.

Už před cestou jsem věděl, že za každou cenu musíme najít jistou kouzelnou část parku, místo, kde objevíte neskutečnou scenérii afrického světa. Jde o neobyčejné palmové savany, které se nacházejí těsně u Viktoriina Nilu. Jak píše Martin Johnson: „Tam jsme spatřili obraz, který stál za to, abychom za ním prošli půl světa.“ Deleibské palmy se poznají podle zhrublé středové části kmene. Zde dominují a jejich porosty připomínají spíše zanedbané palmové plantáže než prapůvodní divočinu. A když se touto zemí klátí grandiózní žirafy, k blahu nám už nic nechybí. Tento nevelký úsek patří k nejkrásnějším africkým krajinným výjevům, jaké jsem kdy viděl. Afrika k nám byla opět přívětivá a vpodvečer, v tom nejlepším světle, nás dopravila k zlatožluté travnaté stráni nad silnicí, kde na pozadí modravé oblohy postávalo stádečko těchto dlouhokrkých zvířecích ikon Afriky.

V pralese při konžských hranicích

„You are lost !“, řekl nám místní policista v zapadlé vesničce v oblasti Kanungu. Když cestujete Afrikou, není žádný problém sjet z cesty. A na tuto cestu jsme si nevzali navigaci a důvěřovali domácímu řidiči. Jak se ukázalo, rozcestí je v oblasti hornaté západní Ugandy nepočítaně a nejsou nijak označena.

Za koloniálních časů naučili Belgičané domorodce obhospodařovat půdu i ve svazích. Výsledkem toho je dnes pro nás zoufalý pohled, kdy každý každičký kousek země je vyparcelovaný, něčím posetý a obráběný. Dokonce i v nejprudších svazích a strminách najdete vždy kousek banánové plantáže či políčko.

Nevím z čeho by žili Afričané, kdyby nebyly banány. V každé usedlosti jsme viděli chlapy funící při tlačení jízdních kol obtěžkaných trsy banánů. Věru nelehký je život a existence Afričana. My nemáme ani ponětí jak co musí prožívat. Všem těm, co si u nás stěžují na těžký život bych doporučil zkusit přežít v Africe.

Horské cesty jsou neskutečně rozježděné, vytřesou z vás celou duši a komentáře šoféra o africké masáži vám velmi rychle přestanou připadat vtipné. Cestou z Hoima se tak rozpršelo, že původně hliněná cesta se proměnila na mazlavé bláto, navíc profilem průchodné jen ve středu. Pokud vám auto sklouzne k okraji, jste ztraceni a uvězněni ve strouze, ze které jen tak nevyjde ani terénní auto. Přesně to se nám přihodilo, brzy naše Toyota sklouzla k okraji cesty a narazila bokem do hlinité stěny. Odnesl to odřený blatník a rozbilo se otevírání okna. Zbytek cesty, až do servisu, pak muselo být neustále otevřené. Původní zelená barva auta se změnila na krásný červenohnědý film bahnitého nástřiku. Osm hodin breptání při jednom přesunu je hodně na každého. Pak najednou jako blesk z čistého nebe pod zadkem vnímáte hladkých chod po asfaltce a novou cestu postavenou vládou blahořečíte.

Přesně taková vede z Fort Portalu do parku Semliki. Celá oblast je jakoby neugandská , leží za hřebenem pohoří Ruwenzori, žijí tam převážně Konžané, mezi nimi i trpasličí Pygmejové a co nás nejvíce zajímá, u řeky Semliki bují výběžek konžského deštného pralesa Ituri. Tento spařený a vlhký prales je naším cílem.

Expediční košile Bushman Hummer dostávají zabrat hned po vkročení do stěny pralesa. V okamžiku je máme celé promočené. Pot teče i na místech, kde to nebývá zvykem. No ale my jsme přišli obdivovat tento zázrak přírody v duchu hesla vyšitého na košili. Respekt k přírodě, a v této chvíli k dešťovému pralesu, máme velký. Deštný prales je pro mě chrámem přírody. Vysoké a nebetyčné stromové velikány Sosny zvedající své kmeny k nebesům jsou pro mě obřími katedrálami. Světlo pronikající mezi jejich koruny je jako světlo blikající mozaikovými okny gotických katedrál. Loni tu poprvé po padesáti letech pozorovali návrat pralesní žirafy okapi. Kdysi zde byla přítomna, dnes žije pouze v jednom lese v Kongu. Mystický zvíře obývá tento les a nám to stačí, protože víme, že šance ho potkat je rovna téměř nule. Zajímavostí parku jsou otevřené světlíky Sampaya, kde vyvěrají horké prameny. Místní domorodci v nich předvádějí malé divadélko s vejci. Stačí 10 minut a občerstvující vejce natvrdo je hotové.

Sopky a gorily

Každé jaro probíhá ve Rwandě národní akce. Během ní se dávají jména všem mláďatům goril, které se v uplynulém roce narodily. Kdyby se horské gorily nestaly národním symbolem této malé a přelidněné africké krajinky, už by asi nebyly. Díky rozvoji gorilí turistiky si dnes ve školách děti zpívají písničky o gorilách, na každém rohu vidíte zobrazení tohoto lidoopa, od hotelů, ubytoven, obchodů až po sochy goril v nadživotní velikosti.

expedice kidepo 05

Všechny horské gorily žijí jen v malé oblasti sopečného pohoří Virunga a v lese Bwindi v jihozápadní Ugandě. Virunga leží na rozhraní tří států (Rwanda, Uganda a Kongo). Dnes je to obrovský byznys, který funguje a zároveň chrání gorily před vyhynutím.

Ráno ve správě parku v Kinigi připomín

á prvomájové shromáždění. Deset habituovaných gorilích rodin, tj. navyklých a trénovaných na přítomnost turistů, zaručuje záplavu dolarů - plný stav osmdesáti místenek. Všechny jsou vyprodány. Ke každé gorilí rodině smí jen osm lidí a doprovod. Jedno povolení na hodinovou návštěvu goril stojí 750 dolarů, na ugandské straně 500 dolarů.


Travnatá plocha při správě parku se hemží převážně anglo-americkými návštěvníky. Přerozdělují se do skupin, každá dostane přidělenu jednu gorilí rodinu, vycházkové hole a vstupní teatrální, ale povinnou instruktáž o treku. Systém stopování goril tu mají důkladně propracovaný. Už od páté ráno pročesává několik stopařů místa, kde byly gorily včera. Tito jsou později kontaktováni vysílačkami. Po oznámení polohy skupina vyráží do horského terénu, zpočátku autem, později pěšky. Někdy to není žádná selanka, je třeba zdolávat kluzké chodníčky a strminy, jednou dole, jednou nahoře. K tomu si připočítejte vysokou nadmořskou výšku a píchání v plicích a víte, co to znamená gorilí trek. Naštěstí celou naši bagáž - stativ a fotobrašny svěřujeme místním a trénovaným Boyem - nosičům. I když náš průvodce ví, kde asi gorily dnes jsou, trvá to skoro dvě hodiny, než se k nim dostaneme.

Naše gorily nacházíme na rozlehlé stráni pod vulkánem Muhavura. Nejsou zde žádné stálé chodníky, protože gorily jsou vždy jinde a ze dne na den se přesouvají za potravou. Chlápek s mačetou prosekává cestu a vojáček ve větrovce a se samopalem na všechno dohlíží pro případ dost nepravděpodobného střetu s buvolem či slonem. Myslím si, že šance setkat se s konžskými povstalci je zde vyšší.

expedice kidepo 05

A pak to nastane. Stojíte před nimi. Před rodinou největších lidoopů světa, největších goril ze všech goril. Horské gorily z Virunga jsou tělesně největší a zároveň nejvíce adaptované na vyšší polohy, což znamená nejsrstnatější a pro nás i nejkrásnější. A přestože jsme před lety viděli gorily v Bwindi, tyto jsou impozantnější a v otevřenějším prostředí. Rodina Nyakagezi je jedinečná tím, že v ní žijí až čtyři dospělí stříbrohřbetí samci. V jiných rodinách je samec obvykle jeden. Čím více samců, tím vyšší šance, že za zaplacených 60 minut zachytíme nějaký pěkný portrét s vysokým a srstnatým týlem nebo hloubavým pohledem filozofa. Ve skupině je i roztomilé tříměsíční mládě, které v samičí části skupiny vyvolává vzlyky a vzdychoměr funguje. Vidět gorilu v zoo je zážitek, ale nelze jej srovnávat s pocity, když stojíte od nich na pár metrů ve volné přírodě. To vnímáte jejich pachy, pohyby, kručení v břiše a zvuky jaksi intenzivněji. I když je oficiálně naordinovaná minimální 7metrová odstupová vzdálenost, terénní danosti to občas nedovolí dodržet. A v tom nejlepším, když se vůdce rozhodl vstát a vyrazil úzkou, asi dva metry širokou pasekou rovně naproti mně, tak tehdy musela touha po dobrém záběru stranou a ranger mě strhl, abych mu odstoupil. Na gorile nebyla ani nejmenší známka neklidu. Klidně prošel kolem, nevěnuje mi ani zlomek pohledu. Bylo to povznášející a krátké představení plné pokory a emocionálního náboje. Tehdy jsem si znovu uvědomil, proč lidé tak milují gorily. Protože jsou jako my. Celé to bylo jako návštěva u známých. Poseděli jsme, řekli si pár slov, zjistili, co je nového, vyměnili pár zážitků, poděkovali a rozloučili se.

Pro Bushman Peter "Bongo" Lupták

Další fotografie