Reportáže z cest

Bushman expedice: Kde se rodí buddhové

Kde se narodil historický Buddha Šakjamuni, je obecně známý fakt. V nížině v Lumbíni, dnes v nepálském městě, které dříve patřilo Indii. Kdepak se však rodí ti další, kamenní buddhové? S buddhy se v Barmě setkáte naprosto všude, jsou nedílnou součástí každé pagody, vyplňují kdejakou svatyni.

Kde se narodil historický Buddha Šakjamuni, je obecně známý fakt. V nížině v Lumbíni, dnes v nepálském městě, které dříve patřilo Indii. Kdepak se však rodí ti další, kamenní buddhové? S buddhy se v Barmě setkáte naprosto všude, jsou nedílnou součástí každé pagody, vyplňují kdejakou svatyni.

Ale kde? Položí si často otázku turista. I mě to zajímalo, dala jsem se tedy do pátrání. Jednu takovou „buddhoporodnici“ jsem nalezla na okraji Mandalaje. Zde se dennodenně neforemné bloky kamene mění na sochy buddhů nejrůznějších postav a pozic. Ale převládají ti klasičtí. Což jsou buddhové dobře tvarovaných postav v pozici lotosového květu. Na hlavní ulici a v několika postranních uličkách již od brzkého rána potkáváte náklaďáky, povozy zebu, rikši s přívěsem, které přiváží nový stavební materiál. Rozespalí kameníci si mnou oči, protahují se, čistí si zuby před svými dílnami. Většina z nich tu bydlí, spí. Ti movitější v zadní části dílny, malá místnost jim slouží k obývání, často pro mnohačlennou rodinu. Ti chudší pospávají venku na rohožích, jejich dílnou je ulice.

Po chvíli se ozývá ostrý zvuk pily, to se již půlí obrovský mramorový blok a jemný bílý prach pokrývá v několikamilimetrové vrstvě naprosto vše. Auta složí svůj náklad a začíná další tvůrčí den pro sochaře. Ti mladší, či méně zkušení, opracovávají jen hrubý blok, odsekávají přebytečné části a vytváří hlavní obrysy.  Zručnější již kamenu dávají tvar, pomalu se začíná rýsovat buddha v celé své kráse. Jemné rysy v obličeji jsou záležitostí těch nejlepších, to je už jiná, vyšší kategorie dovednosti, jejich přičiněním buddha získává výraz. A výraz tváře je důležitý, sice ne svojí samotnou podstatou, ale díky tváři buddha ožívá. Lidé se k buddhům nekloní pouze jako k neživým symbolům jejich víry, buddha je vnímán jako skutečný člověk, jenž dosáhl osvícení, nirvány, a příjemný výraz obličeje umocňuje pocity při meditaci.

Mnoho soch se dělá sériově, po vytesání se zabalí do rohoží nebo igelitu, vystaví se v dílně či na ulici a tam čekají na svého zákazníka. Ale mnoho soch se tesá na zakázku, postava musí odpovídat představám zákazníka. Tyto sochy často tesá jen zkušený umělec, to je práce pro ty nejlepší. Ti, co okamžitě pochopí přání zákazníka a dokážou představu přetvořit ve skutečnost, jsou nejžádanějšími. Tito umělci se již pod své dílo podepisují, nenechávají kámen opracovat někým jiným. Zde již záleží na každém říznutí, seknutí, vybroušení. Za tyto sochy je již slušná mzda, mnohem vyšší než je průměrný plat v Barmě. Dobře vytesané sochy buddhů jsou jejich vizitkou a zároveň šancí se slušně uživit.

Sochař nesmí zklamat, konkurence je tu obrovská, noví sochaři přibývají. Tesat buddhy z kamene je totiž i velká čest. Buddha je symbol nejen buddhismu jako takového, ale především moudré filozofie a jakéhosi morálního kodexu.

Umělci nekoukají na čas, s prací začínají brzy ráno, končí při soumraku. Den je dlouhý, zpestřený jen obědem. Zastavuji se u jednoho docela mladého sochaře. Pod jeho rukou velmi rychle kámen získává tvář. Naprosto přesné údery majzlíkem svědčí o tom, že ačkoliv je mlád, své řemeslo ovládá dokonale. Profese se dědí z otce na syna. V zemi, která je s gramotností stále na štíru, kde je obtížné najít uplatnění po vystudování školy, bylo a je dobré řemeslo velmi ceněno.

Mladý sochař je potěšen mým zájmem, sem turista zavítá zřídkakdy, ochotně souhlasí s vyfotografováním. Je mu 25 let, jmenuje se Maug Moe, má 4 děti, uživit rodinu je složité. Má dva kluky, ano, chce, aby pokračovaly v jeho profesi, ale současně jim chce zajistit solidní vzdělání. Souhlasně pokyvuji hlavou. Ráda slyším, že si Barmánci uvědomují, že vzdělání je důležité. Při měnícím se totalitním režimu bude třeba vzdělaných na každém rohu. Maug Moe mi dále vysvětluje: „Základní škola je v podstatě zadarmo, ale učebnice, psací potřeby si musíme platit. A také uniformy dětem, nejsou to vysoké částky, ale vždyť víte, jaké mzdy v Barmě jsou.“ Ano, vím, nepochopitelně nízké. A i státní učitel dostává mzdu v přepočtu okolo 30 USD měsíčně. Což nestačí ani při velmi úsporném režimu. A tak učitel svoji aktivitu ve škole nepřehání, děti se naučí skutečně jen základy. Rodiče ve snaze zajistit dětem dostatečné vzdělání, najímají soukromé učitele. Respektive ty samé, co učí ve škole, ale za slušnější výplatu poskytují lepší služby. Peníze se přelévaji z kapsy do kapsy, ale nejprve se musí někde vydělat. Maug Moe pokračuje v práci, ale i ve výkladu. „Mé dvě holčičky jsou zatím malé. Ženy mají ve společnosti dobré postavení, ale pouze ty vzdělané najdou lepší uplatnění. A tak se musím otáčet, naštěstí zakázek mám dost.”

Nové pagody, domoviště pro nově narozené buddhy, většinou vznikají pouze ze sbírek lidí – každý rád něco dá, ale posbírat dostatečnou částku v chudé Barmě je pěkná fuška. A tak se v těchto případech za odvedenou práci sochaře neplatí tolik, kolik je hodnota díla. „Ale jsem spokojen, podívejte se okolo,” pokračuje Maug Moe. Spousta lidí dře bídu s nouzí, drobní pouliční prodejci kolikrát za den nevydělají nic, je jich mnoho, sortiment omezený. „Já mám stále nějaký příjem, a jakkoli je nějaký sortiment pomíjivý, sochy buddhů budou žádány stále,“ vysvětluje Maug Moe.

Přeji mu mnoho štěstí, naposledy nakukuji do jeho dílny. Přibyla jedna socha u vchodu, jeho bratr je také sochař a právě dokončil své dílo. Krásná obrovská socha na zakázku. Už ji vidím, jak ji rozbalí z oblečku a zaujme čestné místo v nové pagodě. Opouštím tuto čvrť s příjemným pocitem a vědomím, že dobré řemeslo v Barmě stále žije.

Další fotografie