Reportáže z cest

BUSHMAN EXPEDICE INDIE 2013: Jak jsem potkal Baghíru

Znám ho už od dětství. Tvora, který před ostatními obyvateli džungle skrývá malou bílou lysinku pod krkem, způsobenou obojkem, jenž musel nosit v klecích královského paláce v Udajpúru.

Seděl jsem nad knihou, plnou jeho dobrodružství, omámený ilustracemi pana Buriana nebo s ní běhal pod paží a loudil u každého dospělého poblíž, aby mi z ní četl, protože sám jsem to tehdy ještě neuměl. Těžko by někdo jiný našel krásnější slova, než použil autor k jeho popisu, ve chvíli, kdy vykupuje poraženým býkem dle zákonů džungle život malého chlapce na sněmu vlčí smečky…“prohnaný jako Tabákí(šakal), smělý jako divoký buvol a neurvalý jako raněný slon. Hlas měl však hebký jako med lesních včel, kanoucí po stromě, a kůži hebčí než prachové peří…“  Řeč je samozřejmě o černém pardálovi jménem Baghíra, jednom z hlavních hrdinů Kiplingových Knih džunglí. Potkat stejného tvora ve volné přírodě patří do kategorie zázraky. Přesto to není nemožné. Černý pardál, panter či levhart (tři různé výrazy pro stejné zvíře) se vyskytuje jak v Asii, tak v Africe. Nejedná se o samostatný druh či poddruh, ale pouze o melanistickou formu levharta skvrnitého, tedy o zvíře se zmnožením tmavých pigmentů. Ani strohé vědecké vysvětlení ale nedokáže otřást půvabem a démoničností černé kočky, která vedle klasické skvrnité formy působí jako něco, co ani nepochází z tohoto světa.

    Když jsem nastupoval do džípu v národním parku Nagarhole v jižní Indii, ani jsem nedoufal, že bych velice vzácného levharta indického, mohl třeba jen zahlédnout. Vše bylo nezvykle tiché, džungle odpočívala znavená žárem slunce, jen languři se chvílemi honili ve větvích stromů. Narazili jsme na stáda čítálů (jelen axis) i na osamělého sambára. Museli jsme projet i stádem největších turů světa – gaurů indických. Dospělý býk může dosáhnout hmotnosti jedné tuny. Vše se ale odehrávalo v poklidu pozdního odpoledne, které se pomalu přehouplo ve večer. Najeli jsme na hlavní cestu vedoucí k bráně parku, když se ozvalo výstražné volání. Hned po něm další a další. Řidič přidal. Pár metrů od cesty opakoval mladý samec makaka kápového svoji výstrahu a upřeně pozoroval džungli asi dvě stě metrů vpravo před námi. Bylo jasné, že je v blízkosti šelma. Tygr nebo levhart? Téměř nebyl v suchém podrostu k rozeznání, tak dokonalé jsou jeho mimikry. Až když se pohnul. Nádherný samec levharta. Protáhl se, lehkým klusem přeběhl silnici, na chvíli zapózoval ve večerním slunci a zmizel. Zavřel jsem pusu. To byl dárek od duchů džungle. Potkal jsem Baghíru. Splněný dětský sen. Jenže po každém splněném snu ve vás zůstane malý kousek smutného prázdna. Hýčkám si ten milý smutek na cestě mezi políčky cukrové třtiny zpět k řece Kabini. A najednou mi to s prvním výkřikem nočního ptáka došlo. Vždyť nebyl černý! Ten na mě ještě někde čeká. V zástupu snů, které mohou být krásné i tím, že se vám nikdy nesplní…   

 

Petr Slavík

Další fotografie